……panu de Retz bylo asi šestnáct let, bylo to plnokrevné hříbě z dobré stáje s bohatou vranou hřívou, měkkýma očima plnýma ohně z lesklých hloubek, bujné, dosud nesedlané, na vysokých nohou s dovádivými, nevypočitatelnými skoky. Bez rozmyšlení tehdy vharcoval do bitevní řeže, nebylo co rozmýšlet, volalo právo na pomoc proti bezpráví, byla to otázka šlechtické cti, jak ji mláděti od narození doma vštěpovali, a Jiljí de Retz na tu otázku odpověděl bezprostředně a velkoryse. A to byl první krok k jeho slávě.
Zastihlo ho to uprostřed svatebních příprav - dědeček ve funkci poručníka si umanul, že ho ožení, a Jiljí se při tom nemohl smířit jen s tím, že to tak dlouho trvá. Nevěstu sice dosud neviděl, ale děd ho ujistil, že je ze všech stran pěkná. Mladému pánovi to stačilo, znal dědečkův vkus z návštěv, které vídal v jeho kabinetě.
Vracel se z odpolední projížďky krajem a bodal koně do cvalu, aby byl zpět na hradě dřív, než se děd, pan de Craon, probudí z obvyklého zdřímnutí. Země, dozrálá k žním, ubíhala kolem něho vzad, voněla zrnem a létem a byla to jeho země; proti němu vyzývavě čněl hrad Champtocé, ohromující rozlohou, a byl to jeho hrad, jeden z jeho mnoha hradů - napadlo ho, jak asi svou nedobytností zdaleka široka v kraji zřejmou dráždí všechny, kdo na něj mají zálusk; lidé ho na jeho cestě pozdravovali, a byli to jeho lidé, znali svého mladého pána a obdivovali se mu, ohlíželi se za ním a pochvalovali si ho; jejich slova mu lahodila v mysli, byla to jeho řeč, zpěvná, sladká, otec ho tou řečí kárával, máti se tou řečí s otcem mazlila, štolbové tou řečí hovoří v konírně, lidé jí mluví v podhradí, ve městech i na polích, každému zní v ústech jinak, každý se jí zmocňuje a užívá jí po svém, a ona tím obráběním krásní a vybrušuje se do oslnivého třpytu proměnlivých barev jako nejdražší ryzí démant.
Hlídka na hlásce zavolala k bráně, kopyta zabubnovala na padacím mostě, ozbrojenci zatočili rumpálem mříže a Jiljí pod ní vjel do prvního nádvoří rovnou před okno, za jehož patnáctiloktovou zdí zahlédl poručníkovu tvář.
„Už vás čekám, barone,“ slyšel pana de Craon z hloubi domu. A když k němu vešel a byli z doslechu čeledi, děd se rozkročil na sloupových nohou, založil si ruce v bok a zasupěl: „Už jsem ti řekl, a ne jednou -“
Vnuk mu nenechal domluvit. Zatvářil se šibalsky. „Na mou duši, dědečku, podívejte se, že -“
Nyní zase poručník vskočil do řeči vnukovi: „Žádný dědeček, jsem pro vás monseigneur. Dopálil jste mě, pane barone.“
Jiljí už dědečka znal, jeho hněv ho nezastrašil. Zasmál se chlapecky, rozpustile: „Monseigneure, na mou duši u sebe nemám ani groš - mám obrátit kapsy? A ani jeden prsten, nic, docela nic. Tak co by si na mně kdo vzal?“
„Čert vem tvoje prsteny, o ty nejde. Jde o tvou osobu. Uvědom si už jednou, že jsi pánem osmadvaceti panství, že jsi jeden z nejbohatších mužů ve Francii a že by tě výkupné přišlo zatraceně draho.“ Masitý obličej pana de Craon, tak jako tak dosti prokrvený, rozehřál se do temného nachu.
„Copak 'bohatý člověk není svobodný?“ vzdorovitě pohodil hlavou Jiljí.
„Svobodný je, ale bezpečný není. Sám moc dobře víš, jak onehdy obrali pana z Fougere.“ Hluboký poručníkův hlas duněl pod klenbou jako hřmění z těžkých střelných kusů. „To váš pan bratr, jak s potěšením shledávám, má k životu vztah mnohem odpovědnější.“
„Můj pan bratr je prozatím rád, že se drží chůvy za fěrtoch, a může mít odpovědnost leda k svým hračkám.“
„A tu má, kdežto ty jsi své hračky rozdával napravo nalevo. René bude dobrý hospodář, to je vidět už v jeho šesti letech. Ale ty si počínáš jako bez rozumu.“
„Copak mám být nadosmrti vězněm svého majetku?“ rozkřikl se jinoch a uhodil pěstí do stolu.
„Nerouhej se, ničemo, neznáš život a nevíš, jaký dar od Boha je solidní majetek. Až budeš kapku starší, přijdeš tomu na chuť. Zatím o tom čerta víš, narodil ses do toho a nedovedeš si představit, že by to mohlo být jinak. Kdybys to neměl, co bys byl? No co? Uvažovals někdy o tom? To by nebyly žádné lovy, žádná latina, žádn…
