3
Někteří se celkem správně domnívali, že Pavlína je v Šeldově vile jen na zkoušku. Věřili, že inženýr začne své unáhlené volby co nevidět litovat.
Michal Lipka si proto pospíšil, chtěl z inženýrova poblouznění něco vytěžit. Dostavil se téměř střízlivý a oholen, což mu dodávalo zvláštní výraz, protože současně se strniskem odstranil z poloviny obličeje i špínu.
Šelda mu dovolil zabrblat několik vět o tom, že je Pavlína jeho manželkou, nato rázně rozhovor ukončil.
„Vypadni, než s tebou vymetu síň!“
Michal si vzal jeho slova k srdci. Usoudil, že může být rád, že si ušetřil kostru.
Starý Jireš si počínal obezřetněji, ale stejně neúspěšně. Naléhal na kněze, aby zakročil, ten ho však odbyl. Pavlína je řádně zaměstnána a dostává za své služby dokonce plat.
„Ale za jaké služby, velebný pane!“ kvílel Jireš.
„Vede domácnost a stará se o malou,“ tvrdil neoblomně kněz. Nepřiznal mu právo soudit, ale neměl ani tolik smyslu pro humor, aby mu připomněl čtrnáctiletou cikánku, po níž má Jireš přízvisko, a zeptal se ho, za co platil jí, jelikož mu v domácnosti nehnula prstem.
Podle veřejného mínění slupla Pavlína inženýrovu nabídku, pronesenou v želarské hospodě, jako ryba tučného červa, avšak nebylo tomu tak.
Přivedl ji k němu soucit a nepochopitelná výčitka, že vysedává v putyce, páchne kořalkou a vrávorá. S nelogičností těch, kteří se příliš vžili do svých ponížení, to Pavlína pokládala za své provinění. Neboť jí řekl: Pojď se mnou – a ona nešla. Inženýr byl sám k sobě upřímný. Sotva ji u Látala uviděl a poznal ji, přiznal si, že ho přitahuje. Nesla svou potupu jako královna korunu.
Oslovil ji.
Poznala ho též a vyděsila se.
Její přítomnost v zasmrádlém lokále ho začala dráždit. Nikdy před tím neslyšel hlasy druhých. Teď je slyší a řežou ho do spánků. Pije, neschopen se opít.
Pavlína utírá stůl, na který převrhl sklenku.
Přemáhá nutkání chytit ji za zápěstí, aby se něco stalo.
Je k ránu, Pavlína ještě čistí podlahu, Látal cení žluté, řídké zuby.
„Zavíráme, pane inženýre.“
Roztřískat mu obličej! Jenže inženýrovy pohyby jsou mdlé, sotva se zvedne. Tři kroky od prahu se ve tmě střetne s Pavlínou.
„Ničíš si život,“ šeptá naléhavě.
„Pojď se mnou.“
Ustoupila a zmizela ve tmě.
Jde sám písčitou silnicí, kde ho bičuje vítr.
Za několik dní, opět za tmy, zazvonila u jeho dveří. Nevěděl, co říct, vzal ji tedy za ruku a převedl přes práh. Bez jeho pomoci by ho asi nepřekročila.
Zavedl ji do kuchyně, kde se topilo a kde v dětské postýlce spala Líza.
Když se naklonila k děcku, otočil jí paži kolem zad. Je chladný, vypočítavý, ví přesně, co dělá, chová se jako padouch a nebrání se tomu, toto je karta, na kterou vsadil a která vyjde, protože Pavlína Cigošová je mizerný hráč.
Za pár dní tě možná vyženu.
Jizba pro služky byla otevřena, nedala se ostatně zavřít. Napadlo ho, že železná postel je úzká a že povlaky jsou z jiného plátna než jeho nahoře.
Nikdy předtím si podobných věcí nevšímal.
Zabořil jí prsty do vlasů a nahmatal nezahojenou ránu. Jeho záměry tím byly zmrazený
„Kdo ti to udělal?“
„Udeřil mě odštěpek, když jsem sekala dříví.“
Určitě.
Hovořila s jakousi námahou, ale znělo to klidně, celkem jako prosté sdělení. Otočil jí obličej k sobě.
A tu ji spatřil takovou, jaká skutečně byla, v jediném okamžiku se mu vyjasnilo, že stačí jeden pohyb nebo jediné slovo, aby ji navždycky ztratil.
„Zítra tě zavezu k doktorovi.“
Věděl, že ji nikam nepoveze.
„Ne. Už se to hojí.“
„Ukaž. Trochu ti to vyčistím.“
Přinesl z koupelny kysličník a gázu.
„Pálí?“
„Ne.“
„Ještě ti to zasypu, by se to nezanítilo.“
Poprvé v životě pronášel zbytečná slova, jen pro zvuk hlasu anebo pro jejich skrytý smysl.
„Kolik let je tvému otci?“
Vůbec ho to nezajímalo.
„Třiapadesát.“
„A tobě?“
„Devatenáct.“
Není plnoletá.
„Tak. Zítra to převážeme.“
Jeho mozek, který bděl, vysílal zběsilé signály. Žvaníš, žvaníš!
Slabomyslně žvaníš!
Pokračoval však v hovoru. Prožíval sladkost vzpoury.
Dokud nezačal chodit do želarské hospody, pokládal žv…
