6
Vilém Svojsík přestal chodit do práce.
Alenka řekla ve škole, že umře.
Líza přesto chodila denně k Anně Marii a čekala na zázrak.
Nedostavil se.
Jednoho rána jí Alenka řekla, že umřel.
Líza se choulila ve své lavici jako nemocná myška.
Vrací se domů s rozpáleným čelem a cestou potkává své sny, mrtvé jako strýc Vilém, ztuhlé a bílé.
Sněhurka leží ve své rakvi a kolem ní pláčou trpaslíci.
Místo domů zachází do lesa, hloub a hloub. Chce odnést svou ubohost někam do koutku, do stínu.
Došla k rokli, do níž házejí vesničanky děravé hrnce, plesnivé slamníky, střepy. A tam, mezi rezavými dráty a smetím uviděla pannu Alenky Svojsíkové. Ležela mezi haraburdím, špinavá, potrhaná. Líze se vzrušením podlomily nohy. Slezla do rokle, vrhla se ke zmučené hračce, přitiskla k sobě její znetvořený obličej.
Několik dní stonala. Berta namáčela obklady a ovazovala jí hlavu. Pak přišel doktor a nato přísná stařena Lucka Vojničová. Ta dala Bertě bylinky a poručila z nich vařit čaj.
Nemoc Lízu nijak nermoutila. Ve skříni pod šaty skrývala odřenou pannu a hrála si s ní pokaždé, když nebyla služka nablízku.
Vykoupala ji v mydlinkové vodě, přišila jí ruce i nohy, oblékla ji do pestrých šatiček, které sesmolila ze své staré zástěrky.
Berta se naštěstí o Lízu nestarala. Pokládala ji za dostatečně velkou a samostatnou.
Sotva se postavila na nohy, vařila si čaje sama. Kořenářka ji při tom jednou přistihla a na jejím přísném obličeji vyšlo slunce. Od té doby se jí Líza přestala bát.
Zkrášlená panna ležela v krabici od bot a hlavně její zásluhou se Šeldovo dítě uzdravilo.
Třída jí zahučela na přivítanou Rosnička, a ona se usmála.
Přestali jí tak říkat.
Vilémova panna jí dodávala takové síly, že byla schopna i boje a v tom boji hrdinství. Dokázala říct Alence Svojsíkové do očí, že jí vyhozenou hračku nikdy nevrátí.
Spolužačky objevily u Lízy pannu náhodou. Přistihly ji, jak si s ní hraje v lese. Vodila hadrovou družku po cestičkách a hovořila s ní. Alenka o pannu dávno nestála, ale jakmile zjistila, že si někdo přivlastnil její majetek, byť odhozený, probudilo se dětské sobectví. Vzplanula hněvem a křičela, že byla okradena. Ohyzdná hračka nabyla rázem ohromné ceny.
Kdyby byla Líza ohnula ret a pannu odhodila, bylo by všechno zachráněno. Alenka by nebyla pannu zvedla, byla by do ní kopla. Jenže Líza pannu sevřela a dala se na útěk.
Dětský cit pro spravedlnost se okamžitě postavil proti ní.
Zlodějko! Prašivá zlodějko!
Keř, o který Alenka zakopla, pomohl Líze k útěku. Skočila do houští a skryla se tam, dokud rozkacené spolužačky nezanechaly marného hledání.
Druhý den ve škole žádala Alenka svou věc znovu.
Líza řekla: „Tu pannu ti nikdy nedám.“
Třída zahučela.
Pan učitel musel rozehnat zlověstný chumel u Líziny lavice.
„Pane učiteli,“ vřeští děti, „Šeldová ukradla Svojsíkové pannu!“
„Ticho. Všichni na místa.“
Bude se vyšetřovat a tentokrát si to Líza odnese. Ať už byl učitel jakýkoliv, byl spravedlivý.
„Svojsíková, mluv.“
„Šeldová mně ukradla pannu. Viděla jsem ji, jak si s ní hraje v lese. Ona mně ji nechce dát zpátky.“
„Šeldová,“ učitelův hlas mimoděk měkne, „co ty tomu říkáš?“
„Já jsem tu pannu našla.“
„Kde?“
„V rokli.“
„Tys ji našla a nevědělas, čí je?“
„Já jsem věděla, že je Svojsíkové. Ona ji tam zahodila.“
„Svojsíková, co tomu říkáš?“
„Já jsem ji nezahodila, já jsem ji ztratila. A potom jsem ji hledala. Já tu pannu chci.“
Alenka ječí a celá třída ji podporuje tlumeným mručením.
„Šeldová, máš doma ještě jednu pannu?“
„Ne.“
Učiteli se zdá, že cosi pochopil.
„Po vyučování přijď do kabinetu.“
„Já chci svou pannu!“
„Ticho. Zítra ti ji Šeldová vrátí. Zítra doneseš tu pannu do školy, Šeldová.“
„Já jí tu pannu nedám.“
Učitel strnul.
„Když není tvá, musíš ji vrátit. Nechceš přece, aby o tobě říkali, že kradeš. Dostaneš jinou pannu. V kabinetě si o tom promluvíme.“
Alenka ztichla. Pochopila, že pomohla Líze k nové panně. Vztekem by tu svou roztrhala.
Jenže Líza nejeví o novou pannu takový zájem, jak předp…
