5
Čím dál častěji potkávala Zuzanka na svých toulkách novopečeného kaplana, jemuž zlé jazyky přezdívaly Pobožný Ludva. Pokládala to za náhodu.
K jednomu setkání se připlichtila kořenářka.
„Nazdar, Ludvo.“
„Pochválen buď Ježíš Kristus, kmotřičko,“ protáhl Ludva mečivě a zrychlil krok. Tvářil se, že si jí teprve nyní všiml.
„Co děláš?“
„Modlím se. Za sebe i za jiné hříšníky,“ dodal významně.
Lucka se zachechtala.
„To potřebuješ jako sůl, Ludvo.“ Už pouhým oslovením ho pokaždé nakopla. „Jen aby ses potom samou svatostí nepodělal.“
„Odpouštím vám vaši jízlivost. Kéž vám odpustí i Bůh.“ Obrátil oči k nebi a letmo se pokřižoval.
„Vidím, že je u tebe pořád na druhém místě,“ konstatovala babice.
„Škoda že nejsi mezi pohany,“ volala mu do zad, neboť jí mizel z očí, „k té kozí bradce by ti náramně pasovala mučednická koruna.“
Zuzanka zvedla bezmyšlenkovitě koš, který Lucka postavila na zem.
„Co ti chtěl?“
V otázce nebyla špetka zájmu. Lucka nebyla ani trochu zvědavá, přestože se stále vyptávala. Otázky byly jen formou její zdvořilosti.
„Nic hříšného,“ odpověděla jí Zuzanka ledově. „Prosil mě, abychom zítra navečer přišli otrhat velebnému pánovi ryngle.“
„Jestli chceš udělat Ludvovi radost, přijď sama, a to v době, kdy nebude farář doma.“
Zuzanka loupla po Lucce očima, ale pak se zasmála. Přetvářka byla zbytečná. Pobožný Ludva se jim hnusil oběma stejně.
„Proč nebydlí doma?“
Zuzanka věděla, že Ludva je mladším bratrem Honzy, želarského Šaška, herce, režiséra a organizátora proslulého kočujícího divadla.
„Nesnese se s otcem. Nelíbí se mu, že ho prokoukl.“ Bába si povzdychla. „Franci je jeden z nejlepších chlapů, který se kdy v těchto horách narodil.“
„Slyšela jsem…“
„Že chlastá … Zlomila ho válka.“
„Marek říkal, že bojoval v legiích a má nějaké vyznamenání…“
„Na to se snaž zapomenout.“
„Proč? Je hrdina!“
„Myslíš, že se tak cítí?“
Zuzanku to vyprovokovalo.
„Vám není nic svaté, že ne?“
Vzápětí by byla brala svá slova zpět, ale bylo pozdě. Lucka se smála jasným, srdečným smíchem jako mladá holka.
„Ale je,“ řekla najednou smířlivě.
„… pak vám vůbec nerozumím.“
„Buď ráda.“
„Jste věřící?“
Lucka se chvíli dívala do Zuzančiných žhnoucích očí. Křížový výslech pro ni byl něco nového.
„Ne. Ale byla jsem vychována jako evangelička.“
„Jako evangelička?“ vydechla Zuzanka své ustrnutí. Na želarské faře byla totiž kořenářka jako doma, byla vždy vítána s nepředstíraným potěšením.
„Moji bratři byli katolíci,“ doplnila stařena. „Protože matka zůstala evangeličkou a otec katolíkem. Nevadilo jim to. Nám děckám ano. Chodili jsme do různých kostelů a často jsme se kvůli víře prali. Kluci těžce nesli, že mají víc povinností – museli například ministrovat – a my holky jsme se jim vyšklebovaly.“
Dveře Ženiny chalupy byly dokořán, hospodyně však nebyla doma.
Jurigova strakatá kráva se vyhřívala na prahu a spokojeně tam přežvykovala. Otočila k příchozím své nádherné oči.
„Nic nenaděláme,“ prohodila Lucka a překročila pokojnou dojnici.
„Dovedeš usmažit vajíčka?“
„Snad.“
„Já si dám zatím štamprlík slivovice.“
Ryngle ve farské zahradě otrhali Gorčíkovi ještě tentýž večer. Marek se toužil odvděčit.
Farář se tomu podivil, protože o Ludvově iniciativě pranic nevěděl. Lekl se plných košů.
Zuzanka se nabídla, že mu pár sklenic zavaří, a mimoděk tak pronikla do farského hospodářství.
Šlo o hospodaření takzvané otevřené ruky, jak říkávala s oblibou babička – a nikdy je na svém gruntu nezavedla.
Na to, jak si své statky nehlídal, byl farář okrádán málo, ve skutečnosti jen lakotnou kostelnicí.
Výslužky ze svateb, poutí a zabíjaček mizely v propadlišti.
Sám pro sebe nespotřeboval kněz skoro nic. Na výnosné faře žil jako nejchudší z chudých. Přesně tak mu to vyhovovalo.
Zuzanka znala jen vypasené pátery, jiné si doposud nedovedla představit. Důstojnost jí od dětství splývala s blahobytem.
Zde byl porušen odvěký řád.
Podivuhodné bylo též knězovo přátelství s kořenářkou. Setkávali se nejen u lůžek nemocných a umírajících.…
