VIOLONCELLISTÉ
Od oběda jsme hráli ústřední melodii z Kmotra už potřetí, a tak jsem pohledem přejížděl turisty usazené na náměstí a snažil se odhadnout, kolik z nich tu mohlo být, když jsme skladbu hráli naposledy. Lidem nevadí, když oblíbenou skladbu slyší víckrát než jednou, ale zase to nesmí být příliš často, jinak v nich vzklíčí podezření, že nemáte slušný repertoár. Nicméně v tomhle ročním čase není opakování skladeb obvykle problém. První náznaky podzimního větru a směšně přemrštěná cena za kávu jsou dostatečnou zárukou, že se zákazníci v kavárnách budou rychle točit. Právě proto jsem si prohlížel tváře lidí na náměstí, a tak spatřil Tibora.
Mával rukou. Původně jsem se domníval, že mává nám jako kapele, ale vzápětí mi došlo, že se jen dožaduje číšníkovy pozornosti. Ve tváři zestárl, přibral, přesto ho ale člověk poznal okamžitě. Akordeonistu Fabiana, který seděl vedle mě, jsem jemně dloubl a hlavou kývl směrem k Tiborovi, jelikož jsem zrovna nemohl ani jednou rukou pustit saxofon, abych mu ho ukázal přesně. Když jsem se však rozhlédl po kapele, najednou mi došlo, že my s Fabianem jsme z celé kapely jediní, kdo Tibora ještě pamatuje.
Dobře, to všechno se seběhlo už před sedmi lety, ale přesto to člověka překvapí. Když s někým hrajete každý den, začnete o kapele uvažovat jako o rodině a své spoluhráče pokládat za bratry. A když tu a tam některý z nich odejde, namlouváte si, že se vám ozve, že občas pošle pohled z Benátek, Londýna nebo odněkud jinud, anebo třeba fotografii kapely, se kterou teď hraje — prostě jako by psal domů do rodné vísky. Takže když pak někoho po letech takhle potkáte, je to nevítaná připomínka toho, jak rychle se všechno mění a jak se z dnešních nejlepších kamarádů zítra stanou úplně cizí lidé roztroušení po celé Evropě, kde v kavárnách a na náměstíčkách, na něž se vy nikdy nepodíváte, hrají melodii z Kmotra nebo Autumn Leaves.
Když jsme dohráli, Fabian po mně sekl naštvaným pohledem, patrně měl zlost, že jsem ho rušil v jeho „speciální pasáži“ - ne snad úplně sólu, spíš jedné z těch vzácných částí skladby, kdy housle a klarinet zcela umlknou, já hraji tiše v pozadí a on drží celou melodii svým akordeonem. Pokoušel jsem se mu to vysvětlit, ukázal rukou na Tibora, který si pod slunečníkem míchal kávu, ale Fabian se na něj jen stěží rozpomínal. Nakonec si ale vzpomněl:
„Jo, to je ten cellista. To by mě zajímalo, jestli je pořád s tou Američankou.“
„To víš, že ne. Nepamatuješ? To přece skončilo ještě tehdy.“
Fabian jen pokrčil rameny, znovu se zadíval na své noty a pak už jsme začali hrát další číslo.
Zklamalo mě, že Fabian neprojevil více zájmu, na druhou stranu jsem si uvědomoval, že jeho náš někdejší mladý cellista nějak zvlášť nezajímal. Abyste to správně pochopili, Fabian vždycky hrál jen po barech a kavárnách. Ne jako Giancarlo, náš tehdejší houslista, nebo Ernesto, který hrál na basu. Ti byli klasicky vystudovaní hudebníci, takže člověk jako Tibor pro ně byl fascinujícím zjevem. A možná mu taky trochu záviděli: jeho špičkové hudební vzdělání, anebo to, že měl celou budoucnost před sebou. Ale abych byl spravedlivý, myslím, že to byla prostě jejich tendence brát Tibory tohoto světa pod svá ochranná křídla, starat se o ně, možná je trochu připravit na to, co je čeká, takže až v budoucnu přijdou zklamání, lépe se s nimi vyrovnají.
To léto před sedmi lety bylo neobyčejně teplé, takže člověk měl pocit, že namísto našeho města je někde na jihu u Jadranu. Na zahrádce jsme hráli celé čtyři měsíce - plac jsme měli přímo pod markýzou kavárny, čelem k piazze a stolkům pro hosty - a můžu vám říct, že člověk se při takové práci pěkně zapotí, dokonce i když jsou kolem dva tři elektrické větráky. Ale zase to byla dobrá sezóna, kavárnou prošlo spoustu turistů, hodně Němců a Rakušanů, ale i místních, kteří se sem utíkali před vedrem pláží. A právě toho léta jsme si poprvé začali všímat Rusů. Dneska vám ruští turisté nepřijdou už ničím nápadní, vypadají jako všichni ostatní. Ale tehdy k nám ještě …
