SERENÁDA V E MOLL
Toho rána, kdy jsem mezi turisty zahlédl Tonyho Gardnera, právě do Benátek přicházelo jaro. Už týden jsme hráli venku před kavárnou a musím přiznat, že to byla docela úleva, zvlášť po všech těch stísněných hodinách v zadní části kavárny, kde jsme akorát překáželi zákazníkům scházejícím po schodech. Toho dopoledne docela foukalo, zbrusu nový stan se třepotal ve větru, ale my všichni se cítili nějak svěžejší, veselejší a myslím, že to bylo znát i v naší hudbě.
Mluvím, jako bych byl pravidelným členem kapely. Ve skutečnosti patřím mezi „cikány“, jak nám říkají ostatní muzikanti; jsem chlápek, co se toulá po náměstí a podle potřeby zaskakuje v tom či onom ze tří kavárenských orchestrů, které tu hrají. Většinou hraju tady v Caffé Lavena, ale když je někdy odpoledne nával, klidně se stane, že odehraju set s chlapci z Quaddri, přejdu k Florianovi a zase se vrátím na druhou stranu náměstí do Laveny. Se všemi vycházím dobře - s číšníky jakbysmet - a v kterémkoli jiném městě bych už měl stálé místo. Ale tady, kde jsou všichni posedlí tradicí a minulostí, je všechno vzhůru nohama. Kdekoli jinde by kytaristu vítali s otevřenou náručí. Ale tady? Kytara! Kavárník okamžitě znejistí. Kytara jim připadá moc moderní, turistům se nebude líbit. Loni na podzim jsem si pořídil legendární jazzový model s oválným výřezem v ozvučnici, prostě kytaru, na kterou mohl hrát třeba Django Reinhardt, aby mě nikdo nemohl považovat za příznivce bigbeatu. Trochu to pomohlo, ale přesto kytara kavárníkům nejde pod vousy. Je to prostě tak, že když člověk hraje na kytaru, tak i kdyby to byl sám Joe Pass, na tomhle náměstí stálé místo nedostane.
Taky je tu přirozeně ta maličkost, že nejsem Ital, natož Benátčan. Stejně je na tom ten urostlý Čech, co hraje na altsaxofon. Ostatní muzikanti nás mají rádi, potřebují nás, ale nějak nezapadáme do oficiálního obrázku. Drž notu a hubu, říkají nám kavárníci. Aspoň turisti nepoznají, že nejsi Ital. Nos oblek, sluneční brýle, vlasy sčesané dozadu a nikdo to nepozná, jen proboha nemluv.
Ale nevedu si špatně. Všechny tři kavárenské orchestry potřebují kytaru, zejména když musí hrát současně a soupeřit se svými rivaly - potřebují něco měkkého, pevného, ale zároveň dostatečně hlasitého, aby to celý orchestr podpořilo zezadu. Asi si říkáte, že tři orchestry hrající najednou na jednom náměstí musí být dost velký chaos. Ale Piazza San Marco je dost velké na to, aby tři orchestry pojalo. Turista přecházející náměstí bude jednotlivé melodie vnímat postupně - jedna zeslábne, druhá zesílí. Jako by ladil rádio. Jedna věc, kterou turisté vysloveně milují, jsou klasické šlágry, ty různé instrumentální verze slavných árií. No dobře, jsou na náměstí sv. Marka v Benátkách, a tak je jasné, že asi nezatouží po posledních popových hitech. Nicméně stejně chtějí každou chvilku slyšet něco, co poznají, třeba nějakou starou věc od Julie Andrewsové, anebo hudební motiv ze slavného filmu. Vzpomínám si, že jednou loni v létě jsem přecházel od kapely ke kapele a zajedno odpoledne jsem devětkrát vystřihl „Kmotra“.
No prostě toho jarního dopoledne jsme hráli před docela slušným davem turistů, když jsem spatřil Tonyho Gardnera. U stolku s kávou seděl sám, přímo před námi, nějakých šest metrů od našeho stanu. Na náměstí chodí slavní lidé pořád, takže už se tím nikterak nevzrušujeme. Možná si to mezi sebou v kapele pošeptáme na konci skladby. Podívej, tamhle je Warren Beaty. Koukni, Kissinger. Hele, tamhle ta ženská, ta hrála v tom filmu, jak si tam lidi vyměňujou obličeje. Jsme na to zvyklí. Vždyť koneckonců tohle je náměstí sv. Marka. Jenže když jsem si uvědomil, že tam sedí Tony Gardner, bylo to úplně něco jiného. Musím říct, že tehdy jsem fakt znervózněl.
Tony Gardner byl totiž oblíbencem mé matky. U nás doma za komunistů takovéhle desky skoro nešlo sehnat, ale matka měla téměř celou jeho diskografii. Jednou, to jsem byl ještě malý kluk, jsem jednu z těch vzácných desek poškrábal. V bytě nebylo k hnutí a já byl zrovna ve vě…
