Kapitola 23
Nervózně se rozhlížím po baru, ale nikde ho nevidím.
„Co se děje, Ano? Vypadáš, jako bys viděla ducha.“
„To Christian. On je tady.“
„Cože? Opravdu?” Máma se taky rozhlédne.
To, že má Christian sklony k pronásledování, jsem před ní jaksi zamlčela.
A pak ho spatřím. Srdce mi málem rozláme hrudník, když se v něm dunivě rozbuší. On je fakt tady - kvůli mně. Má vnitřní bohyně v dychtivém očekávání vyskakuje z lenošky. Christian lehce proplouvá mezi lidmi, v jeho měděných vlasech se odráží tlumené osvětlení baru.
Šedé oči mu svítí… zlobou? Napětím? Má stažené rty a zatnuté čelisti. A do háje… to snad ne. Právě teď jsem na něj tak naštvaná. A on si sem přijde! Přece se na něj nemůžu rozčilovat před vlastní mámou.
Postupuje až k našemu stolu, celou tu dobu mě obezřetně sleduje. Na sobě obvyklou bílou košili a džíny.
„Ahoj,“ vypísknu, neschopná skrýt šok a zároveň údiv, že ho vidím - z masa a kostí.
„Ahoj,” odpoví a překvapí mě tím, že se skloní a vtiskne mi rychlou pusu na tvář.
„Christiane, to je moje máma Carla,“ projeví se mé zažité slušné vychování.
Christian se obrací, aby se s ní pozdravil. „Paní Adamsová, těší mě, že vás poznávám.”
Jak to, že zná její příjmení? Věnuje jí svůj patentovaný greyovský, infarkt způsobující, nemáš-šanci-mi-odolat úsměv. A taky že nemá.
Spodní čelist mé matky se téměř dotýká stolu. Ježíši, ovládej se, mami.
Přijímá jeho nabízenou ruku a potřásá mu jí. Ještě mu ani neodpověděla. No teda, neměla jsem ani zdání, že ztráta řeči v ohromení je geneticky daná.
„Christiane,” podaří se jí konečně vydechnout.
Ten se na ni s jiskřičkami pobavení v očích vědoucně usměje. Oba je počastuju káravým pohledem.
„Co tady děláš?” zazním mnohem ostřeji, než mám v úmyslu. Jeho úsměv se rozpouští a nahrazuje ho pečlivě střežený výraz. Jsem u vytržení z toho, že ho vidím, ale taky naprosto vyvedená z míry, a ta zlost ohledně paní Robinsonové ve mně ještě pořád vře. Nevím, jestli mám větší chuť na něj křičet, nebo se mu vrhnout kolem krku - což by se mu stejně nelíbilo. Ještě pořád jsem rozklepaná z toho posledního e -mailu, co jsem mu poslala. A taky by mě zajímalo, jak dlouho už nás sleduje.
„Přijel jsem za tebou, samozřejmě.” Propaluje mě nečitelným pohledem. Co se mu to zase honí hlavou? „Bydlím tady, v hotelu.”
„Bydlíš tady, v hotelu?” Zním jako studentka druhého ročníku na amfetaminech, mám příliš pisklavý hlas dokonce i pro své uši.
„No ano, včera jsi mi napsala, že bys chtěla, abych byl s tebou,” odmlčí se ve snaze odhadnout moji reakci. „Chceme se potěšit vzájemně, slečno Steeleová.” Jeho hlas je tichý, bez jediné stopy po humoru.
No to snad - on je naštvaný? Možná ty moje poznámky o paní Robinsonové? Nebo proto, že piju už třetí… teda brzy čtvrtý Cosmo?
Máma nás znepokojeně pozoruje. „Nedáš si s námi něco k pití, Christiane?” Rovnou mávne na číšníka, který je v nanosekundě u ní.
„Přineste mi gin a tonik,“ objednává si Christian. „Hendricks, jestli máte, nebo Bombay Sapphire. Okurku s Hendricksem, limetku s Bombay.“
No to mě podrž… jenom Christian si dokáže objednat pití s takovými obstrukcemi.
„A dva další Cosmopolitany, prosím,“ dodávám já a přitom ostražitě sleduju Christiana. Piju se svou vlastní matkou - jen ať si zkusí se kvůli tomu rozčilovat.
„Posaď se, prosím, Christiane.”
„Děkuju, paní Adamsová.“
Christian sahá po nejbližší volné židli, přistavuje si ji a ladně se usazuje hned vedle mě.
„Takže ty náhodou bydlíš ve stejném hotelu, ve kterém my dvě pijeme?“ ptám se a zoufale se pokouším udržet nenucený tón.
„Nebo vy dvě náhodou pijete ve stejném hotelu, ve kterém bydlím,“ kontruje Christian. „Právě jsem dovečeřel, přijdu sem a zahlédnu tě. Jsem zamyšlený, rozjímám o tom tvém posledním e-mailu, vzhlédnu - a ty tu sedíš. Celkem náhoda, co?“ Nakloní hlavu ke straně a já vidím, jak mu cukají koutky. Svatá dobroto - my snad tu situaci nakonec zachráníme.
„My byly s mámou ráno nakupovat, odpoledne na pláži a večer jsme se rozhodly zajít na pár koktejlů,” …
