49/
„Úplně jsem na vás zapomněl,“ vyhrkl anglicky. „Bál jsem se, že už nejste naživu.“
„Dózo gozaimašita, Andžin-san, nan desu ka?“
„Nani mo, Fudžiko-san,“ odpověděl jí a zastyděl se. „Gomen nasai. Hai. Gomen nasai. Ma-suware odorita honto ni mata aete ureši.“ (Prosím za prominutí… Je to ale překvapení, že? Jsem rád vidím vás. Posaďte se, prosím.)
„Dómo arigató gozaimašita,“ poděkovala a ujistila jej svým tenkým, vysokým hláskem, jak ho ráda vidí, jak se mezitím jeho japonština zlepšila, jak dobře vypadá a jak nesmírně je šťastná, že tu s ním může být.
Sledoval, jak si neobratně klekla na polštář proti němu. „Nohy…“ Snažil se vybavit si výraz pro popáleniny, ale nemohl si vzpomenout, takže místo toho řekl: „Nohy oheň bolí. Špatné?“
„Ale ne. Odpusťte. Jen to stále trochu vadí, když si sedám,“ odvětila Fudžiko. Soustředěně pozorovala jeho rty. „Ano, nohy bolí, promiňte.“
„Ukažte mi, prosím.“
„Odpusťte, Andžin-san, ale nechci vás tím obtěžovat. Máte dost svých starostí. Já –“
„Nerozumím. Příliš rychle, promiňte.“
„Ach, omlouvám se. Nohy jsou v pořádku. Žádná potíž,“ přesvědčovala ho.
„Je potíž. Jste přece má konkubína. Nestydět se. Ukažte teď!“
Poslušně se postavila. Zjevně byla celá nesvá, ale když už jednou stála, začala si rozvazovat šňůrky svého obi.
„Prosím, zavolejte služku,“ nařídil.
Vyhověla mu. Šódži se vzápětí otevřela a žena, kterou dosud neznal, jí přispěchala pomáhat.
Nejdříve rozvázaly tuhé obi. Spolu s dýkou v pochvě je služka odložila stranou.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se služky rázně, jak se na samuraje slušelo.
„Ó, prosím za prominutí, pane, velice se omlouvám. Jmenuji se Hana-iči.“
Uznale zamručel. Slečna První květ, konečně nějaké hezké jméno! Všechny služky byly podle zvyku pojmenovány Slečna kartáč nebo Jeřáb, Ryba, Druhé koště, Čtvrtý měsíc, Hvězda, Strom nebo Větev a podobně.
Hana-iči byla velmi starostlivá žena středních let. Určitě je rodinnou služkou, uvažoval. Možná vazalkou bývalého manžela Fudžiko. Manžel! Na toho jsem taky zapomněl, i na dítě, jež stejně jako jeho zavraždil démon Toranaga, jenž není démon, ale daimjó a dobrý, možná velký vůdce. Ano. Manžel si pravděpodobně svůj osud zasloužil, pokud ovšem vyšla najevo celá pravda, že? Ale to děcko ne, pomyslel si. To se nedá ničím ospravedlnit.
Fudžiko nechala své vrchní kimono se vzory na zeleném podkladu volně rozhrnout na obě strany. Prsty se jí chvěly, když rozvazovala tenký hedvábný pás žlutého spodního kimona. I to se nyní rozvinulo. Měla světlou pleť, v záhybech hedvábí probleskovala drobná a plochá ňadra. Hana-iči poklekla a rozvázala spodničku, která sahala od pasu až na zem, aby z ní její paní mohla vystoupit.
„Íe!“ rozhodl. Přikročil k ní a nadzdvihl dolní lem. Popáleniny začínaly na zadní straně lýtek. „Gomen nasai,“ omluvil se.
Stála tam bez hnutí. Po tváři jí sklouzla krůpěj potu a trochu pokazila její nalíčení. Zdvihl sukni výš. Kůže byla po zadní straně nohou až nahoru celá sežehnutá, ale zdálo se, že se dokonale hojí. Již se vytvořily jizvy a nikde žádná infekce nebo hnis, pouze trocha čerstvé krve na zadní straně kolen, kde se nově porušila zahojená tkáň, když si Fudžiko klekla.
Odsunul kimona stranou a uvolnil uvázání spodničky okolo pasu. Spáleniny končily nad stehny, vyhnuly se hýždím, kde ji trám přirazil k zemi a ochránil před ohněm, a znovu pokračovaly ke kříži. Pruh popálenin na půl dlaně široký jí obepínal pás. Jizvy tu již vytvořily trvalé vrásky. Nebyl to pěkný pohled, ale vše se výtečně hojilo.
„Lékař velmi dobrý! Nejlepší, jaký já viděl!“ Pustil kimona do původní polohy. „Nejlepší, Fudžiko-san! Jizvy, co na tom záleží? Nic. Já viděl mnoho oheň zranění, rozumíte? Chtěl vidět, aby jistý dobré nebo ne dobré. Lékař velmi dobrý. Buddha strážit Fudžiko-san.“ Položil jí ruce na ramena a podíval se jí do očí. „Žádná starost teď. Šigata ga nai, ne? Rozumíte?“
Oči se jí zalily slzami. „Prosím vás za odpuštění, Andžin-san. Jsem z toho celá na rozpacích. Odpusťte mi, prosím, že jsem byla tak hloup…
