10.52
„Taj-pane, volá doktor Samson z Londýna. Máte ho na trojce.“
„Díky, Klaudie.“ Dunross tiskl knoflík. „Zdravím vás, doktore. Vstáváte pozdě.“
„Právě jsem se vrátil ze špitálu – bohužel jsem nemohl zavolat dřív. Chtěl jste se mnou mluvit kvůli vaší sestře, paní Gavallanové?“
„Ano. Jak se jí daří?“
„Dobře, pane. Právě jsme začali třetí sérii velmi přesných testů. Musím přiznat, že mentálně je na tom výborně. Obávám se, že po fyzické stránce už to tak dobré není…“
Srdce mu pokleslo, když poslouchal, jak doktor podrobně popisoval stav při skleróze multiplex, že o tom doopravdy nikdo moc neví, že neexistuje žádná osvědčená léčba a že se nemoc stále zhoršuje – jak jednou dojde k poškození nervů, není možné vrátit se zpátky, aspoň žádné současné léky to neumožňují. „Dovolil jsem si zavolat na konzultaci profesora Klienberga z kliniky v Los Angeles – to je světová kapacita. Prosím, věřte, že uděláme pro paní Gavallanovou, co bude v našich silách.“
„Nevypadá to, že byste toho mohli udělat moc.“
„Víte, pane, není to zase tak beznadějné, jak se zdá. Jestliže paní Gavallanová bude opatrná, bude hodně odpočívat a chovat se rozumně, může vést normální život řadu let.“
„Co znamená ‚řadu let?‘“ Dunross zaregistroval dlouhé váhání. Ach Káťo, má ubohá Káťo!
„Nevím. Tahle otázka je většinou v božích rukou, pane Dunrossi. Každý pacient je jiný. V případě paní Gavallanové vám budu schopen dát lepší odpověď po šesti měsících, možná o Vánocích. Zatím jsem ji přijal na Státní zdravotnickou kliniku, tak–“
„Ne. Chci, aby byla soukromý pacient, doktore Samsone. Prosím, posílejte všechny účty do mé kanceláře.“
„Pane Dunrossi, v kvalitě poskytovaných služeb to neznamená žádný rozdíl. Musí jen o chvilku déle čekat v mé čekárně a leží na oddělení nemocnice, ne v soukromém pokoji.“
„Prosím, zařídíte, aby byla soukromým pacientem. Dávám tomu přednost a její manžel jistě taky.“
Dunross zaslechl povzdech a naštvalo ho to. „Velmi dobře,“ slyšel doktora. „Mám na vás všechny telefony a zavolám okamžitě, jak profesor Klienberg provede vyšetření a vyhodnotíme všechny testy.“
Dunross mu poděkoval a zavěsil. Ach Káťo, má ubohá zlatá Káťo.
Toho dne brzy ráno, poté, kdy za svítání vstal, mluvil s ní i s Penelopou. Káťa říkala, že se cítí mnohem lépe a že Samson jí dodává sílu. Později mu Penn pověděla, jak unaveně Káťa vypadá. „Nezdá se mi to dobré, Iane. Je nějaká naděje, že bys sem mohl přiletět na týden nebo dva před desátým říjnem?“
„Momentálně ne, Penn, ale člověk nikdy neví.“
„Vezmu Káťu na Avisyard hned, jak se dostane z nemocnice. Nejpozději příští týden. Bude to pro ni lepší. Ta Krajina jí udělá dobře, uvidíš, Iane.“
„Penn, až se dostaneš na Avisyard, mohla bys zajít k mé vrbě?“
„Co se děje?“
Slyšel znepokojení v jejím hlase. „Nic, miláčku,“ řekl a vzpomněl si na Jacquea a Filipa Čchena – jak bych jí tohle mohl vysvětlit? „Nic zvláštního, pořád to samé. Jen jsem chtěl, abys mou vrbu pozdravovala.“
„Náš palisandr na to nestačí?“
„Ale ano, je krásný, ale není to totéž. Možná bys mohla přivézt do Hongkongu nějakou odnož.“
„Ne. Bude lepší, když to zůstane takhle. Pak aspoň budeš muset zajet občas domů, Iane, nemyslíš?“
„Můžu za tebe dnes odpoledne vsadit?“
Znovu odmlka. „Deset dolarů na koně podle tvého výběru. Chci tě podpořit. Vždycky jsem to dělala. Zavolej mi zítra. Miluju tě…“
Vybavilo se mu, když poprvé řekla, že ho miluje a potom, později, když ji žádal o ruku, v jednom kuse odmítala a nakonec, celá v slzách, mu řekla skutečný důvod: „Iane, nejsem pro tebe dost dobrá. Ty patříš mezi boháče, já ne. Že mám stejný přízvuk, to je naučené. Byla jsem jako malá evakuovaná z Londýna k moři a bydlela jsem v nádherném starém domě v Hampshiru, kde byly samé dívky z bohatých rodin. Ten dům se jmenoval Byculla. Byla tam pořádná směsice, celá moje škola jela někam jinam, jen mě poslali do Bycully. A teprve tam jsem zjistila, že mluvím jináč, že jsem jiná – vidíš, tu a tam se zapomenu! Můj Bože, neumíš si představit, jaké to bylo, kd…
