36
Příležitost se naskytla následující sobotu během dopoledne. Byl začátek března, vzduch v sobě měl již jarní mírnost, a když jsem o několik centimetrů otevřel jedno z vysokých oken vedoucích na jezero, abych jím prostrčil hlaveň zbraně, necítil jsem žádný chladný závan, nic, co by mohlo kompromitovat stabilitu míření. Dítě sedělo u stolu na terase před velkou krabicí s díly puzzle podle Disneyho – konkrétně Sněhurky, informoval mě dalekohled, jíž zatím sestavilo obličej a hruď. Než jsem zvolil polohu zbraně, nastavil jsem puškohled na maximum a poté jsem začal dýchat pravidelně a pomalu. Hlava dítěte z profilu zabírala celé hledí; vůbec se nehýbalo, plně soustředěné na puzzle – je fakt, že tahle cvičení vyžadují velkou soustředěnost. Několik minut předtím jsem viděl slečnu na hlídání zmizet k pokojům na patře – všiml jsem si, že když se dítě pohroužilo do četby nebo hry, využívala toho a odebrala se nahoru surfovat po internetu, poté co si nasadila náhlavní sluchátka; pravděpodobně jí to vydrží pár hodin, nepředpokládal jsem, že by se vrátila, než dá dítěti oběd.
Asi deset minut zachovávalo úplnou nehybnost s výjimkou pomalých pohybů rukou, jimiž hrabalo v hromádce kartonových dílů – Sněhurčin živůtek bude brzy hotov. Jeho nehybnost se rovnala jen té mé – nikdy jsem nedýchal tak zvolna, zhluboka, nikdy se mi tak málo netřásly ruce, nikdy jsem tak dobře neovládal svou zbraň, cítil jsem, že jsem připraven vyslat dokonalou, osvobozující a jedinečnou střelu, nejdůležitější střelu svého života, vlastně jediný účel měsíců tréninku.
~~~
Uběhlo tak asi deset, ale spíš patnáct nebo dvacet nehybných minut, načež se mi roztřásly prsty a zhroutil jsem se na zem, tváře mi drhly o tenký koberec a já pochopil, že je konec, že nevystřelím, že nedokážu změnit běh věcí, že mechanismy neštěstí jsou silnější, že už se nikdy nesetkám s Camille a že umřeme sami, nešťastní a sami, každý ve svém koutě. Když jsem se zvedl, celý jsem se chvěl, zrak mi zamlžily slzy a zmáčkl jsem nazdařbůh spoušť, vysoké okno panoramatické místnosti se rozletělo na stovky střepů a zazněla rána, že ji možná naproti slyšeli, pomyslel jsem si. Namířil jsem dalekohled na dítě: ne, nepohnulo se, stále se soustřeďovalo na puzzle, Sněhurčiny šaty získávaly tvar.
~~~
Pozvolna, velmi pomalu, s pomalostí pohřebního obřadu jsem rozšrouboval Steyr Mannlicher na díly, které zapadly stále tak přesně do svých pěnových přihrádek. Když jsem zavřel polykarbonátové pouzdro, napadlo mě nejdřív, že je hodím do jezera, ale takový ostentativní projev porážky mi rychle přišel zbytečný, neúspěch byl i bez toho završen, zdůrazňovat to by bylo nespravedlivé vůči té poctivé karabině, která si sama žádala jen to, aby sloužila svému uživateli a přesně a skvěle vykonávala jeho záměry.
Pak mě zadruhé napadlo přejít most a představit se dítěti. Dvě tři minuty jsem si s tou myšlenkou pohrával, nakonec jsem dopil lahev likéru Gignolet-Kirsch, jíž jsem se obsloužil, a tehdy se mi vrátil rozum nebo aspoň normální forma rozumu, mohl jsem se nanejvýš stát otcem nebo náhražkou, a co by takové dítě dělalo s otcem, k čemu by vůbec nějakého potřebovalo? Naprosto k ničemu, měl jsem pocit, že řeším zadání už vyřešené rovnice, rovnice vyřešené v můj neprospěch, jak jsem řekl, měl to být on, nebo já, a zbyl on.
Zatřetí jsem už rozumněji uložil zbraň do kufru svého G 350 a vyrazil směrem na Saint-Aubert. Za něco přes měsíc někdo přijde otevřít restauraci, zjistí stopy squattingu, pravděpodobně pomyslí na bezdomovce, rozhodne se instalovat alarm i dole u vstupu pro dodavatele – nebylo ani jisté, že četnictvo zahájí vyšetřování a začne hledat otisky.
~~~
Pokud šlo o mě, zdánlivě už nic nemohlo zbrzdit můj pád do záhuby. Dům v Saint-Aubert-sur-Orne jsem nicméně neopustil, aspoň ne hned. Zpětně mi to připadá obtížně pochopitelné; v nic jsem nedoufal, plně jsem si uvědomoval, že nemám v co doufat, moje analýza situace mi připadala úplná a přesná. Existují oblasti lidské psýchy, jež zůstávají dost nepro…
