9
Broušená váza nesla značku továrny Tajchman a synové. Kdysi byla určena jako dar zahraničnímu příznivci a na příkaz majitele ji vybrousil nejzručnější brusič, Václav Straka mladší. Dokonalý kousek brusičského umu, dosti se o něm mluvilo. Nakonec se váza octla na nočním stolku v Borisově pražské garsoniéře.
Potupný výstup ze sobotní noci vyšinul Borise z obvyklé rovnováhy. Neděli prochodil mezi stěnami studentského pokoje. Boris měl rád toto doupě, zařízené podle jeho vkusu: moderní nábytek, ústřední topení, barevný koberec s předložkami u gauče, u okna dokonalé gramorádio s bohatou diskotékou swingmusic, kterou vroucně miloval, na stěnách pár surrealistických obrazů, nerozuměl jim, ale poutaly zájem hojných návštěvníků. A zvětšená fotografie prošedivělé, stárnoucí krasavice. Ani opilý návštěvník si nedovolil dotknout se slovem tohoto obrázku. Byla to Borisova matka. Stěny malé předsíňky byly pokryté korkem, polepeným vinětami cizozemských alkoholů a cigaret všech možných značek; na prádelníku se vršila hromada barevných magazínů importovaných z Francie a Ameriky – pár i mírně pornografických –, které měli hosté vždy po ruce.
Příjemné prostředí!
A přece tu neměl Boris v neděli stání, nic ho nebavilo.
Stokrát prožil ten okamžik sobotní noci, svůj ústup. Prociťoval jej skoro fyzicky. Zbabělec! To slovo mu syčelo v uších, vhánělo palčivost slz do očí, rylo v mozku jako ševcovský knejp. Představoval si tvář, pevnou ruku, která jím zatřepala jako zmoklým pudlíkem, přežvykoval bezmocnou zášť a běhal po podlaze jako zraněná šelma. A myslel na ni, na tu křehotinku z Javoří! Flirt s hanebným závěrem, nic víc! To ona způsobila. Sebranka fabrická, sestra toho komunisty, který teď řádí v jeho továrně. Naposled ho viděl při náhodné návštěvě doma, když stěhovali jeho rodiče z tovární vily do zahradnického domku. Konec domova! Když si vzpomněl na matčiny slzy, kterými se loučila se svým pokojem, tím nádherným, teplým pokojem, v němž se on, Boris, batolil jako maličký klouček, pokojem plným podivuhodných pohádek a písniček, – kousal se do rtů. Pociťoval to jako zhanobení své matky. Předseda závodní rady! Představoval si ho, jak se teď rozvaluje ve sklárně, kterou napomáhal ukrást, znárodnit, nafouklý pocitem vlastního významu. A jeho sestra! Přemýšlel a zdálo se mu, že hněv stéká do jednoho korýtka.
V takovém rozpoložení utkvěl pohledem na broušené váze. Vzal ji do ruky, potěžkávaje ji v dlani, jako by se rozmýšlel, má-li jí mrštit o zeď: jakási rozplizlá myšlenka mu krystalizovala v hlavě.
Zvonek ho vytrhl ze skličujících úvah.
Přitrhla k němu bujará parta známých; rozverně bušili do dveří, kdosi nalehl na zvonek a tiskl, dokud jim neotevřel. Bylo jich asi deset, mezi nimi bratři Koblicové, jeho intimní přátelé, se svými dívkami. Oba bratři byli povaleči z přesvědčení, zbankrotělí studenti, vydržovaní rodiči, úspěšní pořadatelé nekonvenčních mejdanů s ještě nekovenčnějšími dívkami, alkoholem a hot jazzem; Boris jimi dobrodušně opovrhoval, ale bavili ho. Po Únoru vytvořili kolem sebe ilegální skupinu, na jejíchž schůzkách se hodně pilo, blouznilo a vzývala se západní civilizace; sestavovaly se mnohomluvné letáky, které konspirátoři vhazovali porůznu do schránek na dopisy, – pokud bylo vlídné počasí a nálada k odboji.
Vhrnuli se do pokoje, pozotvírali s neomaleností mládeže z dobrých rodin kdeco; gramofon se rozvřeštěl do večera, přehlušuje povyk a brebentění dívčích hlasů. Boris se narychlo sbubnovaného mejdanu zdánlivě nezúčastnil, ale prozatím trpěl přátele kolem sebe.
Mlčel, dřepě na gauči, a zamračeně pil.
„Co je s tebou, Borisi?“ ptali se ho. Hu – ukázala na něho útloboká rusovláska. – Podívejte! Kouká, jako by nás chtěl povraždit! štípaly okouzleně dívky. Boris vypadal tajuplně. Občas se předklonil a pokropil některou z křepčících dvojic vínem ze sklenice, což bylo přijímáno jako neškodný vtip. Byl unaven, prosáklý hněvem na celý svět, zlý a smutný. Hlupáci, pomyslel si, ani nevědí, že jsem s nimi naposled. Neškodní …
