2
Dolly Bonnerová sestupovala po schodech z nástupiště, opatrně našlapovala, jako by se bála, že ve svých vysokých podpatcích a úzké vlněné sukni spadne, nedá-li si pozor, a pak přicupitala k Barclaymu, který se ještě vrtal ve stroji.
„Neviděl jste pana Loftise?“ řekla. „Kdepak je?“
Chlapec vzhlédl a polekaně ukázal směrem k restauraci. Dolly ho polekala. „Támhle, támhle, paní,“ řekl. Přibouchl hlučně kapotu, protože právě zahlédl pana Caspera, jak stojí u vagónu s ostatky mrtvé a mává, aby přicouval s pohřebním vozem. Prach už odvál pryč, ačkoli malé protiproudy a víry se ještě vznášely ve vzduchu; jedním z těchto drobných oblaků prošla Dolly k restauraci a oprášila si sukni. Uslyšela měkké tóny chmurné kytary; zaclonila si oči rukou a zaprášeným oknem nakoukla dovnitř. Loftis tam seděl podepřen nad šálkem kávy a žena za pultem rychle a bezhlesně otvírala a zavírala pusu. Ubohý drahý Milton. Duhové barvy hrací skříně zalévaly restauraci příjemným, stále se pohybujícím spektrem; hluboký a smutný mužský hlas zpíval: „Zavolej mě k sobě zpátky.“ Taková banální odrhovačka, a přesto naplnila Dolly něžným a nefalšovaným smutkem. Ubohý drahý Milton.
Otřela si obličej kapesníkem, napudrovala si nos a cestou se na sebe podívala v okenní tabulce. Byla tmavovlasá, pohledná a snad by byla i krásná, kdyby neměla mírně ustupující bradu, která jí propůjčovala výraz ani ne tak slabosti, jako přecitlivosti, což budilo dojem, že se jí v každém okamžiku může roztřást žalem, jako malé holčičce. Pro svou společenskou činnost se často octla na stránkách novin – Červený kříž, Ženský klub a podobně – a její snímek, udělaný krátce po svatbě, otiskoval místní list přibližně dvakrát měsíčně, a to po dobu dvaceti let, až si nakonec sama uvědomila nevhodnost zvonového klobouku a do čela visících kudrlinek, které vyvolávaly po městě zbytečný a skrytý smích. S lítostí nahradila obrázek jiným, novějším, na kterém se už neskvěl mladistvý úsměv, zato však přesně zaznamenával malé váčky pod očima a jemné vrásky na ochablé šíji. Ještě jednou láskyplně oťupla nosánek a vešla do restaurace.
Měkce položila ruku Loftisovi na rameno. „Drahoušku, měli bychom už jít. Všechno je připraveno a …“
„Až nadejde soudný den,“ pronášela Hazel jednotvárným hlasem, „vstoupíte vy a ona společně do zlatých ulic. Netrapte se, pane. Tohle říká Písmo. Jan, osmnáct, třicet šest, „Království mé není z tohoto světa“
Loftis si povzdechl a ustrašeně vzhlédl k Dolly …Říkáš, že je všechno připraveno?“
„Ano, drahoušku. Pojďme.“
„Tohle slzavé údolí,“ pokračovala Hazel, „je zahaleno v kouř …“
„Co jsem dlužen?“ zeptal se Loftis.
„Dělá to pět centů.“
Položil niklák na pult.
„Máte moje srdce, pane. Opravdu.“
„Děkuji vám,“ zamumlal Loftis. Mechanicky otevřel před Dolly dveře. Vyšli na ulici: prach už úplně zmizel a slunce jasně svítilo. Hlas z hrací skříně je zpovzdáli pronásledoval smutnou písní: „Zavolej mě k sobě zpátky.“ Kdesi v dáli padalo z elevátorů směrem k moři uhlí, až se země otřásala. Zavolej mě k sobě zpátky.
Při nasedání do limuzíny Ella Swanová těžkopádně sešla ze schodů perónu a tiše se umístila na zadním sedadle; přijel i pohřební vůz s hladkou a důstojnou vážností a s diskrétním houkáním; chodci, kteří mu byli v cestě, se před ním rozprchli jako brouci. Dolly nastoupila do limuzíny před Loftisem; vlak, který se měl vracet do Richmondu, teskně zahoukal a pan Casper vystoupil z pohřebního vozu a pokorně vyčkával u dveří limuzíny jako biskup před požehnáním.
„Všechno je v pořádku,“ řekl a podíval se na zadní sedadlo. „Jste tu všichni?“ usmál se unyle. „Hotovo, všechno je v pořádku, můžeme jet.“
A tak konečně odjeli – Dolly a Loftis seděli vedle sebe a Ella Swanová vzadu na sklápěcím sedátku, mlčenlivá a celá strnulá, v černém hedvábí a v rokokových krajkách, hlavu skloněnou v jakési pravěké poloze rozjímání nebo žalu; na předním sedadle pan Casper nastartoval motor: Loftis spatřil v zrcátku jeho pihovaté čelo a ryšavé vlasy. Neujeli ani sto yardů, když pohř…
