7
Praktika Reader's Digest odráží věrně hluboké tendence naší doby a dává mi myslit na to, že jednoho dne veškerá minulá kultura bude úplně přepsána a úplně zapomenuta za svým rewritingem, za svým přepsáním. Kinematografické a divadelní adaptace velkých románů jsou pouze reader's digest sui generis.
Nejde o to hájit neposkvrněné panenství uměleckých děl. Samozřejmě, Shakespeare také přepisoval díla napsaná před ním jinými autory. Ale nedělal nikdy adaptace; použil cizího díla, aby z něho učinil téma své vlastní variace, jejímž byl suverénním autorem. Diderot si vypůjčil u Sterna celý příběh Jakuba zraněného na koleni, přenášeného na vozíku a ošetřovaného krásnou ženou. Čímž však Sterna ani neimitoval, ani neadaptoval. Napsal variaci na jeho téma.
Naproti tomu všechny transpozice Anny Kareniny, jak je známe z divadla a z filmu, jsou adaptace, to jest redukce. Čím víc chce adaptátor zůstat diskrétně skryt za románem, tím víc ho zrazuje. Tím, že ho redukuje, zbavuje ho nejenom jeho půvabu, ale i jeho smyslu.
Abych zůstal u Tolstého: způsobem radikálně novým v dějinách románu položil Tolstoj otázku lidského činu: objevil osudnou důležitost, jakou pro rozhodnutí mají příčiny rozumem nepostižitelné. Proč si Anna vzala život? Tolstoj došel až k vnitřnímu monologu téměř joyceovskému, aby nám ukázal pletivo iracionálních motivací, které neviditelně vedly hrdinku. Nuže, každá adaptace tohoto románu, už samou povahou reader's digestu, se snaží učinit příčiny Annina jednání jasné a logické, racionalizovat je; adaptace se tak stává čirou negací toho, co je originálním přínosem adaptovaného románu.
Dá se to říct také jinak: jestli smysl románu přežije svůj rewriting, je to nepřímý důkaz podprůměrné hodnoty románu. Nuže, ve světové literatuře jsou dva romány absolutně neredukovatelné, totálně nepřepsatelné: Tristram Shandy a Jakub fatalista. Ten geniální nepořádek, jak ho zjednodušit, aby z něho něco zůstalo? A co z něho má vlastně zůstat?
Je možno například oddělit příběh paní de La Pommeraye a udělat z něho divadlo nebo film (Cocteau jako scenárista, Brassens jako režisér to ostatně udělali). Ale to, co z toho vzejde, je pouhá banální anekdota zbavená všeho šarmu. Krása tohoto příběhu je totiž neoddělitelná od způsobu, jakým ho Diderot vypráví: 1) žena z lidu vykládá události, které se odehrály v prostředí, jež je jí zcela vzdálené; 2) jakákoli melodramatická identifikace s postavami je nemožná, neboť příběh je ustavičně a nevhodně přerušován jinými anekdotami a jinými řečmi a též 3) neustále komentován, analyzován, diskutován; ale 4) každý z komentátorů dochází k jiným závěrům, takže příběh paní de La Pommeraye je antimoralita.
Proč to všechno vyprávím? Abych vykřikl spolu s Jakubovým pánem: „Ať zhynou všichni přepisovači! Ať jsou vymiškováni a ať jsou jim uřezány uši!“
