V hadím objetí

32
Prohlídka

„Pozor na pasti,“ řekl Gonsalez.

Bílý kužel světla jeho lampy objevil ošklivý přístroj. Udeřil doň holí a pasť se s třeskem zavřela.

„Zde je jiná již sklaplá,“ řekl po několika krocích a sehnuv se prohlížel její zuby. „A co více, jedna, která chytila svou kořist. Je na ní krev.“

Manfred a Digby prohlíželi opatrně půdu. Pak slyšel Manfred, jak Leon vtáhl rychle dech, a sehnuv se opět, zdvihl kus sukna.

„Muž,“ řekl a jeho očitá úleva prozradila, čeho se bál. „Kdosi ve večerním šatě, a to docela nedávno,“ dodal hledě si na prst. „Krev je dosud vlhká.“

Digby jim ukázal ventilátorovou mříž, skrze niž prve vycházel pach kadidla, a když se Leon k ní sehnul, byla tu jeho slabá vůně dosud.

„Zkusíme nejdříve skladiště. Jestliže se nám nic neukáže, požádáme doktora Oberzohna za vedení. A nebude-li naladěn ochotně, přemluvím ho.“ A ve světle eletrické lampičky, slabě odraženém zdí, viděl Manfred opět toho tvrdého Leona, jejž viděl v tolika rozhodných chvílích. „Tentokráte nebudu slibovat; moje hrozby budou nekonečně mírnější nežli můj výkon.“

Přišli k temnému vchodu do skladiště a Manfred vrhl světlo své lampy dovnitř.

„Budete zde muset jíti opatrně,“ varoval.

Kráčeli pomalu, neboť nevěděli, že mezi trčícími konci a kusy rozbitého železa a trosek vede vyklizená cesta. Leon chvílemi stanul, aby dupl do země – vydávala dutý zvuk.

Prohlídka byla dlouhá a trapně zdlouhavá. Trvalo čtvrt hodiny, nežli Leonova lampa ozářila zdviženou padací desku a zející otvor vstupu do podzemí. Leon sestoupil první, a když došel dolů, uzřel v záři světla proudícího z pokoje temný obrys muže, jak se zdálo skrčeného ve dveřích. Leon naň namířil pistoli.

„Ruce vzhůru!“ vyzval ho.

Postava se nepohnula a Manfred, kryt Leonem, šel k ní. Tvář byla ve stínu, ale Manfred na ni spustil svoje vlastní světlo a poznal strnulý úsměv mrtvého muže.

„Gurther!“

Tak tedy zemřel v posledním pokusu vyplazit se pro pomoc.

„Had!“ řekl Manfred krátce. „Na jeho tváři není známek, pokud mohu vidět.“

„Všiml jste si jeho zápěstí, Georgi?“

A pak, svítě si za mrtvou postavu, uzřel Leon dívku ležící na posteli a poznal Janin večerní šat, nežli ještě uzřel její tvář. V polou cesty po pokoji sklouzl po něčem a pudem uhodl, že to byl had. Uskočil s pistolí připravenou.

„Dobrotivé nebe! Podívejte se na tohle!“

Hleděl na oba zabité plazy.

„Mrtvi!“ řekl. „To vysvětluje Gurthera.“

Chvatně uvolnil Janinu uvázanou ruku a zdvihl jí hlavu a pak přitiskl ucho k chabě bijícímu srdci. Umyvadlo a mokrá houba vyprávěly svoji povídku. – Ale kde byla Mirabella?

Byl tu jiný pokoj a řada velkých komor, ale dívka nebyla v žádném z těchto prostorů, jež prohlédl.

„Odešla, ovšem,“ řekl pokojně Manfred. „Jinak by padací dveře nebyly zůstaly otevřeny. Bude lépe, dostaneme-li toto ubohé děvče odtud a prohlédneme území důkladně. Digby, jděte –“

Zarazil se.

Je-li Oberzohn v domě, nesmějí se odvážit, aby ho poplašili.

Ale dívka potřebovala naléhavě pomoci. Manfred ji zdvihl a donesl ji ven na vzduch a za vedení Leonova po cestě, na níž by byl Leon málem zlámal vaz, přišli až na několik metrů k domu.

„Myslím, že jáma, do které bych byl málem vlétl, byla vykopána za určitým úmyslem. A nebyl bych nijak překvapen, kdybychom shledali, že byla určena zvěčnělému panu Gurtherovi za trvalý pobyt. – Mám ji převzít?“

„Ne, ne,“ řekl Manfred, „jděte na cestu. Poiccart by tam teď už měl být s vozem.“

„Poiccart se lépe vyzná v pěstění cibulí nežli v řízení automobilů –“ Leonův žert byl pronesen z mechanického zvyku – neboť jeho mysl i srdce byly u Mirabelly Leicesterové.

Bylo jim obejít kolem pevného plotu z měděných drátů, jenž obklopoval dům, až se konečně dostali na Katovu cestu, právě když svítilny spatze se objevily za rohem.

„Dovezu ji do nemocnice a vejdu ve styk s policií,“ řekl Manfred. „Myslím, že tu poblíž není telefon?“

„Budu nejspíše telefonovat z domu,“ řekl Leon vážně.

Z místa, kde stál, nemohl říci, zdali byly dveře domu zavřeny, či otevřeny. Nade dveřmi nebylo okénka, a tak bylo nemožno říci, zdali je v chodbě světlo, či tma. Dům byl pohřížen v úplné tmě.

Leon byl tak sklíčen, že ani nedal pokynů Poiccartovi, jenž byl velmi rád, že se zbavil povinnosti, kterou mu prve vnutili, a ochotně předal řízení vozu Manfredovi.

Zdvihli Janu dovnitř vozu, a vrátivše se na Oberzohnův pozemek, šli opatrně zpět po špatné jeho cestě – Leon nečekal, až vůz odjede, ale obrátil se k domu.

Všude bylo tma. Otevřel vrátka v drátěném plotu a stoupal mlčky po domovních schodech. Nebyl ještě nahoře, když viděl, že byly dveře otevřeny dokořán. Byla to snad pasť? – Jeho svítilna mu ukázala vypínač. Otevřel světlo, a zavřev za sebou dveře, natáhl hlavu v napjatém poslouchání.

První místnost po pravici byl Oberzohnův pokoj. Dveře byly rovněž pootevřeny, ale uvnitř svítila světla. Otevřel je úplně špičkou boty – ale místnost byla prázdna.

Dvoje nejbližší dveře v přízemí, které zkusil, byly zamčeny. Šel opatrně dolů do kuchyně a prohlédl vše. Místnosti byly neobydleny. Věděl, že jsou v domě dvě služky, ale o jediné věci nevěděl – ale objevil ji až za své prohlídky –, že Oberzohn vůbec neměl ložnice. Jeden z obou pokojů v patře byl patrně obydlím služek. Dveře byly otevřeny, pokoj byl prázdný a trochu rozházen. Hrubá noční košile byla patrně chvatně shozena a zanechána ležet na posteli – Oberzohn vypověděl své služebnictvo a poslal z domu nakvap – proč?

Na kraji dřevěného umývacího stolu byla napolo vykouřená cigareta. Popel z ní byl na podlaze. Ve skříni s mnohými zásuvkami byly všechny otevřeny a prázdny, až na jednu, plnou starých ústřižků různých látek. Pravděpodobně buď kuchařka, nebo služka kouřily. Pod polštářem postele nalezl balíček cigaret na potvrzenou tohoto názoru a Leon usoudil, že odešly na lože pohodlně, nemajíce potuchy, že budou vyhnány v noci.

Zvěděl později, že Oberzohn propustil své služky s desetiminutovou výpovědí, zaplativ jim šestiměsíční služné jako náhradu za toto příkoří.

Pfeifferův pokoj byl zamčen. Ale Leon, přesvědče…