45
Pekka
P ekka seděl v přední místnosti svého venkovského domu a koukal zpoza bílé krajkové záclony ven. Byla to kaelišská krajka. Dovezená z Maroch Glen. Pekka na penězích nešetřil, když si tohle sídlo zařizoval. Nechal si ho postavit podle vlastních představ, sám určil velikost každé místnosti i barvu fermeže na podlahách, pečlivě vybral zařízení i nábytek do celého domu. Smaragdový palác byla jeho velká pýcha, Kaelišský princ korunovační klenot jeho impéria, svědectví přepychu a okázalosti, zařízené v duchu nejvyšší křiklavosti Barrelu. Tohle byl však jeho domov, jeho hrad. Z každé maličkosti čišela důstojnost, prosperita a stálost.
Pekka se tu cítil v bezpečí, v bezpečí se svým synem a ochrankou, kterou královsky platil. Stejně šel radši od okna. Radši nic neriskovat. Tolik míst, kde by se mohli schovávat ostřelovači. Možná nechá pokácet ty buky podél trávníku.
Stěží chápal obrat, jaký jeho život nabral. Před měsícem byl boháč, muž, s nímž se muselo počítat, král. A teď?
Přitiskl syna k sobě a pohladil ho po rezavých vláskách. Chlapec byl na jeho klíně neposedný.
„Chci si jít hrát,“ žadonil Alby a s palcem v puse seskočil Pekkovi z kolen, měkkého lvíčka přitisknutého k sobě - jednoho z mnoha, jenž měl. Pekka je nemohl vystát. Kaz Brekker blafoval a on mu na to skočil.
A bylo to ještě mnohem horší. Brekker mu nasadil brouka do hlavy. Pekka nemohl přestat myslet na svého chlapce, na svého dokonalého chlapce, jak ho pohřbený pod hromadou hlíny volá, jak prosí svého otce a Pekka mu nemůže přijít na pomoc. Někdy ho syn volal odněkud z polí a Pekka nevěděl, kde kopat. Jindy to byl Pekka, kdo ležel pohřbený v hrobě, neschopný hnout se pod zemí, jež byla nejprve lehká, jen slabounký poprašek, a pak mu stále těžší hroudy ucpávaly ústa a vytlačovaly z hrudi dech. Nad sebou slyšel lidské hlasy, jak se smějí - chlapci, dívky, ženy, muži. Siluety proti modré zapadající obloze s tvářemi ztracenými ve stínu, on však věděl, kdo jsou.
Lidé, které okradl, podvedl, zabil. Všichni ti mizerní parchanti, které obětoval, když šplhal po žebříku nahoru. Na jméno Brekkerova bratra si pořád nevzpomněl. Jak mu jen říkali?
Pekka si říkal Jakob Hertzoon, měl tisícero podob. Kaz Brekker ho stejně našel. Přišel se mu pomstít. Jestli ho našel jeden blázen, proč by ho nemohli najít další a další? Kolik jich stojí v řadě a čeká, aby ho taky zasypali lopatou hlíny?
Začalo být těžké rozhodovat se, i úplné maličkosti se staly problémem. Jakou si vzít kravatu? Co si objednat k večeři? Začal o sobě pochybovat. Pekka o sobě nikdy před tím nepochyboval. Začínal jako nikdo. Lamač kamenů na Ostrově divů, statný kluk, jehož si cenili jen pro jeho mládí a silná záda, a jehož jedinou devizou bylo, že se dokázal ohánět krumpáčem a unesl hodně kamení. Ale podvodem se dostal na loď plující do Ketterdamu, kde se proslavil svými pěstmi. Býval boxer, rváč, nejobávanější gorila ze všech gangů. Přežil, protože byl nejmazanější, nejtvrdší, protože nikdo nezlomil jeho vůli. A teď netoužil po ničem jiném než zůstat zavřený doma, popíjet whisky a pozorovat stíny na stěně. Cokoliv jiného ho nesmírně unavovalo.
A pak se jednoho dne probudil do jasného blankytného dne. Venku zpívali ptáci. Přicházelo léto a on ucítil horký závan vzduchu a vůni ovoce dozrávajícího v sadu.
Oblékl se. Nasnídal. Ráno strávil na poli, pracoval v ranním slunci a hrál si s Albym. Když se den rozpálil, posadili se na širokou verandu a ze sklenic pili studenou limonádu. Pak šel Pekka dovnitř a vypořádal se s listinami a účty nakupenými na jeho pracovním stole.
Ve Smaragdovém paláci a u Kaelišského prince to vypadalo hodně bledě. Oba podniky město z hygienických důvodů zavřelo, dveře i okna označili zlověstným černým X, aby každý poznal, že tu propukla nákaza. Podle zpráv přicházejících z Ketterdamu šlo o falešný poplach, byl to bacil či vir, který udeřil sice nečekaně, zato se ukázal být neškodným. Městští úředníci byli zdráhavě optimističtí.
Pekka studoval výkaz zisků a ztrát. Oba ha…
