10
Příjezdy
Neřekl Bůh Cristoforovi, že bude prvním, kdo uvidí novou zemi? Pokud ano, pak se toto proroctví musí vyplnit. Ale pokud ne, pak Cristoforo mohl dovolit Rodrigovi de Triana připsat si toto prvenství. Proč si jen přesně nepamatuje, co mu Bůh sdělil? Byl to doposud ten nejdůležitější okamžik v jeho životě, a on si jej nedokázal přesně vybavit.
Nyní však již nebylo pochyb. V měsíčním jasu, který prosvítal mraky, mohli všichni vidět pevninu: bystrooký Rodrigo de Triana ji viděl první před hodinou, ve dvě ráno, kdy ještě vypadala pouze jako šmouha odlišné barvy na západním obzoru. Nyní se kolem něj shromáždili i ostatní námořníci, blahopřáli mu a rozjařeně mu připomínali jeho dluhy, skutečné i smyšlené. A nebylo divu, neboť tomu, kdo spatří pevninu jako první, náleží po zbytek života odměna deseti tisíc maravedís ročně. To stačilo na pěkný dům se služebnictvem; z de Triany se stane pán.
Co tedy Cristoforo zahlédl již dříve téže noci? Okolo desáté? Země byla tehdy sotva blíže, než když ji za čtyři hodiny spatřil de Triana. Cristoforo však spatřil světlo, které se pohybovalo nahoru a dolů, jako by mu dávalo znamení a pobízelo jej kupředu. To jemu Bůh ukázal pevninu, a pokud má vyplnit slova Páně, musí prvenství patřit jemu.
„Je mi líto, Rodrigo,“ zavolal ze svého místa poblíž kormidla, „ale země, kterou vidíš, je jistě táž, kterou jsem viděl už v deset hodin večer.“
Všichni náhle ztichli.
„Don Pedro Gutiérrez, kterého jsem si v onen okamžik zavolal, je mým svědkem,“ pokračoval Cristoforo. „Done Pedro, povězte, co jsme viděli.“
„Viděli jsme světlo,“ odpověděl Don Pedro. „Na západě, tam kde se nyní rozkládá pevnina.“ Don Pedro byl králův majordomus – nebo, drsněji řečeno, králův špeh. Všichni věděli, že se s Colónem příliš nepřátelí. A přesto v očích prostých námořníků všichni šlechtici byli účastníky spiknutí, zaměřeného proti nim, jak jistě dokládala i tato chvíle.
„To já jsem jako první vykřikl ‚země‘,“ ohradil se de Triana, „vy jste neřekl ani slovo, done Cristóbale.“
„Uznávám, že jsem zapochyboval,“ přiznal Cristoforo. „Moře bylo rozbouřené a já nevěřil, že by pevnina mohla být tak blízko. Přesvědčil jsem sám sebe, že to nemůže být země a nechtěl jsem nic říkat, abych nevzbudil plané naděje. Avšak don Pedro mi je svědkem a to, co nyní všichni vidíme, jen potvrzuje má slova.“
De Triana byl vzteky bez sebe. Takhle nehorázně jej okrást! „Celé hodiny jsem jen napínal zrak na západ. Světlo na obloze není totéž co pevnina. To já ji viděl, já a nikdo jiný!“
V tom okamžiku se ozval Sánchez, královský inspektor – oficiální představitel krále a účetní výpravy – a jeho slova dopadla na palubu jako údery biče. „To by stačilo! Toto je královská výprava; smí snad někdo pochybovat o slovech králova admirála?“
Bylo to od něj troufalé, neboť Cristoforo se bude smět honosit titulem admirála oceánů teprve poté, co dopluje na Cipangu a šťastně se opět navrátí do Španěl. Cristoforo si dobře pamatoval, že to byl právě Sánchez, kdo předchozí noci, když don Pedro potvrdil, že i on viděl na západním obzoru světlo, trval na tom, že nic neviděli a že na západě nic není. Pokud by někdo chtěl zpochybnit Cristoforovo tvrzení, potom tedy on. Přesto Kolumba podpořil, pokud ne jeho svědectví, pak určitě jeho autoritu. To stačilo.
„Vím, že máš zrak jako ostříž, Rodrigo,“ odpověděl Cristoforo. „Kdyby na pobřeží někdo nesvítil pochodní nebo nezapálil oheň, neviděl bych vůbec nic. Avšak Bůh skrze toto světlo přivedl můj zrak ke břehům a ty jsi pouze potvrdil, co mi on ukázal o několik hodin dříve.“
Muži mlčeli, Cristoforo ale dobře věděl, že je jeho odpověď neuspokojila. Před okamžikem jásali nad náhlým zbohatnutím jednoho z nich; jako obvykle však byli svědky toho, jak mocní mužové zbavili obyčejného člověka odměny. Předpokládali samozřejmě, že Cristoforo a Don Pedro lžou, poháněni chamtivostí. Nechápali, že Colóna na cestu vyslal Bůh a že mu také nadělí tak velké bohatství, že by sotva okrádal obyčejného námořníka. Avšak Cristoforo…
