KAPITOLA ČTRNÁCT
Adriana si dopřávala klidnou snídani ve svém hotelovém apartmá. Očima procházela novinové titulky, uždibovala z vejce ve skle a popíjela spokojeně druhý šálek kávy. Jedinou nevýhodou dvojího života bylo, že se s nikým nemohla o své zkušenosti a zážitky podělit. S nikým nemohla probrat technické záležitosti složitých překážek, neměla nikoho, kdo by chápal její vzrušení při slaňování poschodí domů, nebo když přelstí důmyslné bezpečnostní zařízení. Ani jediný člověk z okruhu jejích přátel by se nedovedl tak vyčerpávajícím způsobem koncentrovat na práci nohou, když se stalo, že hlídač změnil systém obchůzky. S nikým nemohla nic oslavit a sdílet onu svěží, radostnou náladu, když držela v rukou poklady – triumf svého úspěchu.
Životem ji provázela pouze osamělá snídaně v nekonečném množství hotelových pokojů.
Viděla v tom jakousi ironii, snad i humor. Stěží mohla oznámit na obědě přátelům, kteří probírají své koníčky či milostné aféry, že strávila víkend v Londýně a podařilo se jí uloupit safír velký jako vlaštovčí vejce.
Říkávala Celestě, že si připadá jako Clark Kent. Dovedla si představit, jak musel být bezmocný a znechucený za těmi brýlemi s kostěnými obroučkami, když předstíral laskavé manýry.
Jakmile se začala přirovnávat k postavičkám z groteskních seriálů, byl nejvyšší čas, aby se vzpamatovala a vzchopila. Možná je osamělá, nicméně je vyškolená a dokonalá.
Raději se už oblékne. Napadlo ji, zda je Madeline vzhůru a zda si již někdo všiml poškozeného okna. Pečlivě zasadila zpět vyříznutý kousek, a pokud nebude Lucille utírat prach na parapetu pečlivě, je docela možné, že si toho pár dnů vůbec nikdo nevšimne.
Vlastně na tom vůbec nesejde, Róza Sparrowová musí ráno vyřídit nějakou záležitost a Adriana princezna musí v šest večer stihnout letadlo.
Když Adriana ve své rudé paruce, kožené minisukni a růžových punčochách opouštěla hotel Ritz, potkala se ve dveřích s Philipem. Málem do sebe vrazili, Philip dokonce zamumlal něco jako omluvu a Adriana překvapením otevřela ústa. Kdyby se na ni byl pozorně podíval, věděla, že by se prozradila. Potlačila smích, dokonce se zmohla na poznámku: „Nic se neděje, šéfe,“ protažené do širokého cockney slangu.
Livrejovaný zřízenec za ní vyslal otrávené odfouknutí. Nepochybněji považoval za jednu z těch, které v noci obšťastňují bohaté obchodníky bez kapky vkusu a úrovně. Spokojená sama se sebou spěchala, vyzývavě pohupujíc boky, ke stanici metra. Rozjela se k londýnskému West Endu, kde chlapík jménem Freddie zprostředkovával obchody s nejhodnotnějšími drahokamy.
Před druhou už byla zpět ve svém apartmá, v tašce tlustý svazek dvacetilibrových bankovek. Freddie byl štědrý, což ukazuje, že pravděpodobně má na safíry klienta. Zbývá jí ještě uložit peníze na svůj švýcarský účet a požádat svého londýnského právníka, aby převedl anonymní peněžitý dar na fond sirotků a ovdovělých žen.
Deset tisíc zisku pro osobní potřebují postačí, usoudila a hodila Rozinu paruku do kufru. Právě stála před zrcadlem jen ve spodním prádle a odličovala si z tváře zbytky Roziny podoby, když tu se ozval zvonek. Hodila na sebe župan a nestačila ani dojít ke dveřím.
„Philipe,“ vydechla užasle.
„Doufal jsem, že vás zastihnu doma.“ A rovnou vcházel dovnitř, aby jí nedal šanci zavřít mu před nosem. „Zastavil jsem se tu už jednou, ale byla jste pryč.“
„Měla jsem nějaké vyřizování. Chcete něco ode mě?“
Mlčky se na ni zahleděl. Byla to směšná otázka od ženy, která tam před ním stála jen v průsvitném hedvábném županu. „Napadlo mi, že bychom si mohli zajít na oběd.“
„Ach, je to od vás skutečně moc milé, ale já za pár hodin odjíždím.“
„Zpátky do New Yorku?“
„Jenom nakrátko. Jsem mecenáškou plesu pořádaného charitou a musím ještě zajistit spoustu věcí.“
„Ach tak.“ Philip postřehl, že není nalíčena. Vypadala mladší, avšak neméně přitažlivá. „A pak?“
„Pak?“
„Řekla jste nakrátko.“
„Poletím do Mexika. Pořádám na ostrůvku Cozumel vánoční módní přehlídku jako příspěvek do dobročinných fondů.“ Násled…
