DEVÁTÁ KAPITOLA
Libby přemýšlela nad hrnkem kávy, jestli je přímou příčinou jejích dnešních potíží, že se nedokáže soustředit na práci na počítači, její zamilovanost. Viděla stejné příznaky zamyšlenosti i u Cala. Seděl naproti ní a dojídal zbytek její snídaně. Svou porci už měl v sobě.
Libby usoudila, že jde o něco víc než jen o zamyšlenost. Cal vypadal, jako kdyby ho něco trápilo, byl stejně ustaraný jako po návratu předchozí večer. Libby si uvědomila, že takhle vypadal, už když šli spát. Několikrát za noc a i teď ráno měla pocit, že jí Cal chce něco říct. Něco, čeho se obávala, co nechtěla slyšet.
Toužila najít způsob, jak mu zlepšit náladu, jak mu usnadnit, aby ji mohl opustit. Láska ze mě udělala blázna, pomyslela si s povzdechem.
Začalo pršet a pršelo dlouho, tiše a vytrvale, skoro až do rána. Potom slabě vysvitlo slunce, ale svítilo mdle, skoro étericky, při zemi se válela mlha v obrovských chuchvalcích.
Byl to den jako stvořený pro výmluvy, pro bezcílné toulání v lesích, pro líné milování pod dekou. Ale takové nápady, připomněla Libby sama sobě, by Calovi k cestě domů nepomohly.
„Asi by ses měl začít chystat.“ Byla to jemná pobídka, nabídka, která nemohla být vyslovena s přílišným nadšením.
„No jo.“ Nejraději by zůstal sedět tam, kde je, a zapomněl na realitu. Přece jen se zvedl, letmo ji políbil a došel k zadním dveřím. Otevřel je a kuchyně se rázem naplnila zpěvem ptáků.
„Odpoledne bych si asi dal pauzu. Možná bych přišel na oběd. Nějak tu stravu na lodi nemohu snést.“ Spíš šlo o to, že nemohl snést být bez Libby. Usmála se a vzala ho za slovo.
„Tak dobře.“ Den jí najednou připadal docela krásný. „Kdybys mě náhodou nenašel otročit u sporáku, budu nahoře pracovat.“
Zdá se to tak normální, napadlo Libby, když za sebou zavřel dveře, rozloučit se ráno polibkem a naplánovat si, že se v poledne sejdou u oběda. Asi je to tak nejlepší, usoudila, když si nalila další hrnek kávy a nesla si ho s sebou nahoru. Na celém jejich vztahu toho asi nebylo o mnoho víc, co by se dalo považovat za normální.
Dopoledne pracovala, a i když jí to celkem šlo, cítila se podrážděná. Přičítala to přemíře kofeinu. Nechtěla se zabývat tím, že jí ráno Cal připadal příliš zamlklý a příliš zamyšlený. Oba dva měli hodně o čem přemýšlet. Za chvíli tu bude zpátky, uvědomila si. Vzhledem k tomu, že něco takového se už brzy nebude moct stát, rozhodla se, že přeruší svou práci a půjde mu dolů připravit k obědu něco obzvlášť dobrého. Sešla po schodech dolů a tam zaslechla zvuk auta.
Návštěvníci se tu neobjevovali často, neobjevovali se tu vůbec nikdy. Byla částečně překvapená a částečně naštvaná, došla ke dveřím a otevřela.
„No tohle!“ Bylo to pro ni překvapení, k němuž se přidávala přiměřená dávka úzkosti. „Mami! Tati!“ Pocítila nával lásky, který ji zahlcoval, běžela své rodiče přivítat. Právě vystupovali z malého, celkem dost otlučeného auta.
„Liberty.“ Caroline Stoneová se vítala se svou dcerou, smála se hrdelním smíchem, teatrálně rozpřahovala ruce a objímala ji. Byla oblečená stejně jako Libby, v obnošených džínách a ohromném svetru v délce až na boky. Jediný rozdíl byl v tom, že Libbyin svetr byl z obyčejné červené vlny, Carolinin svetr byl symfonií odstínů a tónů a byl to její vlastní výtvor. Měla dvě dlouhé černé náušnice v jednom uchu a náhrdelník z turmalínů, které se třpytily ve světle.
Libby políbila Caroline na hladkou nenalíčenou tvář. „Mami! Co tu děláte?“
„Kdysi jsem tu bydlívala,“ připomněla jí matka a znovu ji políbila, William jen stál opodál a usmíval se. Pozoroval ty dvě ze tří žen, na kterých mu v životě nejvíc záleželo. Přestože je od sebe dělil věk jedné generace, s pýchou si uvědomoval, že jeho manželka nevypadá o mnoho starší než jejich dcera. Obě mají stejnou postavu i stejnou pleť, tak podobnou, že by je možná někdo mohl považovat i za sestry.
„A co já?“ zeptal se. „Já jsem tady snad jen jako křoví?“ Otočil si Libby k sobě a sevřel ji v jednom ze svých typicky pevných objetí. „Holčičko moje,“ řekl jí a vle…
