ŠESTÁ KAPITOLA
Vajíčka byla trochu tekutá, ale teplá. Vyzářená, napadlo Libby, když nabírala druhé sousto. Stejně to bylo podstatně lepší než večeře u televize ohřívaná v mikrovlnce.
Zřejmě se probudila uprostřed nějakého vědecko-fantastického filmu.
„Pořád si říkám, že musí existovat nějaké jiné vysvětlení.“
Cal dojedl svou snídani. „Dej mi vědět, až nějaké objevíš.“
Nespokojeně odložila svůj talíř.
„Jestli je to všechno pravda, zdá se mi, že to bereš neuvěřitelně klidně.“
„Už jsem měl čas si zvyknout. Dojíš ten zbytek?“
Zavrtěla hlavou a potom se podívala ven přes průhledný štít. Zahlédla losí pár potulující se mezi stromy ani ne sto metrů od nich. Krásný pohled. Krásný a běžný tady v horách Oregonu. Kdyby se los procházel po Páté avenue na Manhattanu, byl by stále krásný a stále by byl skutečný. Ale z elementárních geografických důvodů by to nebyla normální situace.
Nemá cenu popírat, že Cal je skutečný. Je tedy možné, že by bylo naprosto normální spatřit ho i s jeho neuvěřitelnou lodí někde jinde? V jiné době?
Kdyby to byla pravda… kdyby dovolila sama sobě jen na okamžik tomu uvěřit… Jak se asi musí cítit on? Znovu se zadívala ven na losy. Stáli tam v zářivých paprscích slunce. Cítí se stejně zmateně a nepatřičně jako kterékoli zvíře, které se dostane mimo své přirozené prostředí a octne se v cizím světě? Uvědomila si, jak byl Cal zděšený, když za ní přišel s tou brožovanou knihou, vydanou letos. Stále přičítala jeho bledost, jeho zmatenost a rozpaky jeho poranění. Ze stejného důvodu nebrala příliš v úvahu jeho podivné otázky a poznámky.
Teď nalezli jeho loď. Za letadlo se to monstrum prostě považovat nedá. Kdyby uznala, že je to skutečnost a ne součást nějakého podivného živého snu, pak by musela přijmout Calovo vysvětlení.
„Je toho mnohem víc, Horácie, mezi nebem a zemí, než kolik tvá filozofie dokáže vysvětlit.“
„Hamlet,“ usmál se na ni. „Ještě čteme Shakespeara. Dáš si trochu kávy?“
Zavrtěla hlavou. Ať je to sen nebo ne, stejně chci znát odpovědi.
„Říkal jsi, že tě sem vyvrhla černá díra?“
Usmál se, protože se mu ohromně ulevilo. Uvěřila mu. Možná, že si to sama ještě ani neuvědomuje, ale uvěřila mu. „Je to tak, nebo si to alespoň myslím. Budu potřebovat svůj počítač. Když jsem vletěl do gravitačního pole, přístroje se zbláznily, takže jsem přešel na manuální řízení a podařilo se mi zamířit na východ. Nezapomenu na tu šílenou sílu nebo tlak. Nějak podobně se asi musí cítit moucha, kterou pořádně odpálí plácačka. Ztratil jsem na chvíli vědomí, a když jsem se probral, řítil jsem se volným pádem k Zemi. Přepnul jsem řízení na počítač a myslel jsem si, že mám po problémech.“
„To nevysvětluje, proč jsi skončil zrovna tady – nebo bych spíš měla říct zrovna teď.“
„Existuje spousta teorií. Přikláním se k té, která vychází z kontinuity prostoru a času. Časoprostor je jako zakřivená mísa.“ Pro názornost vytvořil z ruky misku. „Matematicky ta miska není prostor a není to čas, je to kombinace obojího. Vše v ní se pohybuje prostorem a časem. Gravitace má tvar podobný misce a přitahuje všechno dolů. Kolem Země není příliš velké zakřivení. Necítíš gravitaci, dokud dejme tomu nespadneš z nějakého srázu. Ale kolem slunce, kolem černé díry…“ Vytvořil z ruky hlubší misku.
„Chceš říct, že tě to stáhlo dolů?“
„Byl jsem jako kulička, která se koulí po okraji misky. Při té rotaci mě to někde nějak vystřelilo pryč. Určitá rychlost a směr dráhy mě vyslaly do tunelu nejen v prostoru, ale i v čase.“
„Zní to skoro věrohodně, tak jak to vysvětluješ.“
„Je to jen teorie. Když se na to podíváme, možná to bude přesvědčivější.“ Naklonil se a dotkl se ovladače. „Počítači!“
Ano, Cale.
Libby se při tom jemném a smyslném hlase zatvářila překvapeně. „Odkdy se vyrábějí ztepilé, štíhlé počítače s blond vlasy a velkým poprsím?“
Jen se pousmál. „Při meziplanetárních letech se člověk může cítit opuštěný. Počítači přehraj údaje zaznamenané druhého pátý. Na obrazovce.“
Cal se pootočil na svém křesle. Na panelu se objevila malá obr…
