4. kapitola
Několik návštěvníků maškarního plesu se naší autorce zmínilo, že vidělo Benedicta Bridgertona ve společnosti neznámé dámy v stříbrných šatech.
Přestože se naše autorka snažila seč mohla, nepodařilo se jí zjistit, o koho jde. A pokud nevypátrala pravdu ona, můžete si být jistí, že totožnost neznámé krásky je skutečně tajemstvím.
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 7. ČERVNA 1815
Byla pryč. Benedict stál na chodníku před domem a rozhlížel se. Grosvenorské náměstí bylo přeplněné kočáry. Že by seděla v některém z nich? Nebo odjela v jednom ze tří kočárů, které se právě vymotaly z dopravní zácpy a zahnuly za roh?
Tak či tak, kdoví, kde je jí teď konec.
Byl napůl připravený uškrtit lady Danburyovou, která ho udeřila holí do boty a trvala na tom, že mu sdělí svůj názor na většinu přítomných kostýmů. Než se jí zbavil, záhadná kráska zmizela postranními dveřmi sálu.
A bylo mu jasné, že je pevně rozhodnutá nedovolit mu, aby ji ještě někdy potkal.
Benedict tiše a dosti nevybíravě zaklel. S žádnou z dam, které mu matka předhazovala – a že jich byla spousta –, nikdy necítil takové duševní spojení, jaké plálo mezi ním a dívkou v stříbrných šatech. Od chvíle, kdy ji spatřil – ne, ještě dřív, kdy pouze vnímal její přítomnost –, vzduch ožil a jiskřil napětím a vzrušením. I on se cítil živější než celá léta, jako by bylo zčistajasna všechno nové, zářící a plné vášně a snů.
A přesto…
Benedict znovu zaklel, tentokrát s nádechem lítosti.
Přesto neznal ani barvu jejích očí.
Rozhodně nebyly kaštanově hnědé, tím si byl jistý. Ale v matném světle svíček nedokázal určit, zda byly modré, zelené, světle hnědé, nebo šedé. Z nějakého důvodu ho to dopalovalo a zanechávalo v jeho útrobách sžíravý pocit prázdnoty.
Říká se, že oči jsou okna do duše. Pokud je to pravda a právě poznal ženu svých snů, s níž si s jako jedinou dokázal představit společnou budoucnost a rodinu, měl by vědět aspoň to, jaké má oči.
Nebude snadné ji najít. Nikdy není jednoduché objevit někoho, kdo si to nepřeje, a ona dala nad slunce jasněji najevo, že svou totožnost hodlá utajit.
Měl přinejlepším chatrné indicie. Pár poznámek ohledně rubriky lady Whistledownové a…
Benedict sklopil oči k rukavičce, kterou stále držel v pravé ruce. Při honičce sálem na ni docela zapomněl. Zvedl ji k obličeji a vdechoval její vůni, ale k jeho překvapení nebyla cítit voňavkou a mýdlem, nýbrž mírně zatuchle, jako by léta ležela odložená v kufru někde v podkroví.
Zvláštní. Proč by si jeho neznámá kráska brala starou rukavici?
Převrátil ji v dlani, jako by tím pohybem snad dokázal přenést zmizelou dívku zpátky, když vtom si všiml drobného vyšívání na lemu.
SLG. Něčí iniciály.
Jsou její?
A rodinný erb, který mu na první pohled nic neříkal.
Ale jeho matce určitě ano. Ta se v podobných věcech vyzná. Pokud ano, existuje šance, že zjistí, komu počáteční písmena SLG patří.
Benedict pocítil první jiskřičku naděje. Najde ji.
Najde ji a pak se s ní ožení. Je to velmi prosté.
Sophii trvalo necelou půlhodinu, než se opět změnila v šedou, nevýraznou myš. Pryč byly šaty, zářící náušnice a skvostný účes. Střevíčky s diamanty úhledně ležely v Aramintině skříni a rtěnka, kterou jí služebná přejela rty, spočívala na svém místě na Rosamundině toaletním stolku. Dokonce jí zbylo pět minut, aby masáží odstranila drobné otlačeniny, které jí na pokožce zanechala maska.
Vypadala stejně jako každý večer – obyčejná, nevýrazná a nenáročná, vlasy spletené do copu a nohy navlečené v teplých ponožkách, aby v chladném nočním vzduchu neprochladla.
Znovu se stala tím, čím doopravdy je – obyčejnou služebnou. Pohádková princezna, v niž se na jediný večer proměnila, se rozplynula.
A nejsmutnější ze všeho bylo, že zmizel i pohádkový princ.
Benedict Bridgerton byl přesně takový, jak ho popisovali ve Whistledownu. Pohledný, silný, okouzlující. Idol dívčích snů, pomyslela si zasmušile, ale ne mých. Takový muž by se neoženil s nemanželskou dcerou hraběte. A rozhodně by si nevzal za ženu s…
