„NO A JSME V PRDELI,“ konstatoval Lewis. „Boha jeho, policajtka.“
„Nepanikař.“
„Co to kurva kecáš? Byla to policajtka, Harte. Došlo ti, co to znamená? V lese jich můžou bejt mraky! Musíme zdrhat, kamaráde. Zdrhat!“
Oba muži, udýchaní po dlouhém pronásledování, zpomalili a teď kráčeli hustým lesem k místu, kde se automobil zřítil ze silnice, když ho Lewis trefil z brokovnice. Postupovali opatrně a rozhlíželi se jako vojáci na hlídce. Netušili, jestli policistka utrpěla při havárii zranění, které by ji vyřadilo z provozu, nebo se někde skrývá a čeká na ně.
Kromě toho nesměli zapomínat na Michelle, kterou mohl přilákat kravál kolem domu.
„Nepřijela hlídkovým vozem a neměla na sobě bundu od uniformy.“
Lewis skepticky zkřivil tvář. „Nevšim jsem si, co měla voblečenýho. Na to jsem měl trochu moc práce.“ Zase ten sarkasmus. „A nepanikařím, jasný?“
„Vsadil bych se, že byla mimo službu a zajela sem prověřit ten telefonát na devět jedna jedna. Zpráva, že šlo o planý poplach, se k ní zřejmě nedostala.“
Lewis se uchechtl. „Říkáš, že nebyla ve službě, jo? Jenomže mně se zdá, kamaráde, že byla ve službě až moc, když ti málem ustřelila tu tvou posranou hlavu.“ Jeho slova zněla jako poslední argument ve vítězném sporu.
Tvoji hlavu taky, připomněl mu Hart v duchu a nahlas prohlásil: „Spousta policajtů nosí bouchačku pořád u sebe. Je na to předpis.“
„Jo, to vím.“ Lewis hleděl na jezero. „Slyšel jsem ránu, jako když auťák do něčeho narazí. Ale šplíchnutí ne.“
„Taky si nejsem jistý, jestli spadla do vody.“ Hart ukázal na winchestrovku a poklepal si na ucho. „Je moc hlasitá. Obvykle brokovnici nepoužívám.“
„Měl by ses to naučit, kámo. To je zbraň podle mýho gusta. Tý se nic nevyrovná. Lidi jsou z ní podělaný strachem, jenom ji zmerčí.“
Zbraň podle mýho gusta.
Přikrčení postupovali porostem. V bahnitém terénu a v husté spleti větví Hart pomalu ztrácel orientaci. Viděl sice na silnici, ale netušil, kde sjel automobil mimo vozovku. A výhled se s každým krokem měnil.
Lewis se zastavil a promnul si krk.
Hart se na něj ostře podíval. „Lízla tě kulka?“
„Prdlajs. Včas jsem uhnul. Vycítím, když na mě střela letí. Jako v Matrixu. To je fakt dobrej film. Mám všecky tři díly. Viděl jsi ho?“
Hart neměl ponětí, o čem mluví. „Ne.“
„Bože můj, ty si teda moc neužíváš, co?“
V nedalekém křoví zapraskalo.
Lewis švihem otočil brokovnici za zvukem.
V trávě se rychle pohybovalo nějaké zvíře, jezevec nebo kojot. Možná pes. Lewis namířil a odjistil brokovnici.
„Ne, nestřílej… Prozradíš nás.“
A profesionál nikdy nestřílí, když nemusí… Ať už na jiného člověka nebo na zvíře. Ten kluk je psychopat.
„Já to kurva voddělám, ať je to, co chce. Aspoň nás to nebude děsit.“
Ty jsi vyděšený, já ne. Hart zvedl kámen a hodil ho do křoví. Zvíře, neurčitý stín, uteklo.
Ale utíkalo nějak pomalu. Jako kdyby si z lidí nic nedělalo. Hart se sklonil a spatřil v hlíně otisky tlapek. Normálně nebyl pověrčivý, ale teď se neubránil myšlence, že ty stopy jsou varovné znamení. Upozorňují je, že bezstarostně vstoupili do úplně jiného vesmíru, než na který jsou zvyklí. Tohle je můj svět, říkalo stvoření, které otisky zanechalo. Vy sem nepatříte. Uvidíte věci, které tu nejsou, a propásnete jiné, které vám jdou v patách.
Hart poprvé za celý večer pocítil záchvěv nefalšované hrůzy. Tak se nebál ani tehdy, když v tom domě schytal kulku do paže.
„Zkurvenej vlkodlak,“ zaklel Lewis a zahleděl se k jezeru. „Ta čubka je vodepsaná. Musí bejt. Navrhuju, abysme co nejrychlejc vypadli. Po tom svinčíku, co jsme tam nechali,“ hodil hlavou k Feldmanovu domu, „tady nechci bejt ani vo minutu dýl, než je nutný. Všecko se tu vobrátilo posraným navrch. Na vokresce si stopnem auťák, vyřídíme řidiče a za dvě hodiny jsme ve městě.“ Teatrálně luskl prsty.
Hart neodpověděl a ukázal k silnici. „Chci zjistit, jestli si šla zaplavat, nebo ne.“
Lewis si otráveně povzdechl. Jako nějaký puberťák. Ale poslušně Harta následoval. Mlčky se kradli ke skalnatému pobřeží a často se zastavovali.
Mlad…
