S KAŠTANOVĚ HNĚDÝMI vlasy vyčesanými nahoru – ústupek nečekané teplé frontě, která zasáhla Wisconsin – kráčela Kristen Brynn McKenzieová kolem řady nádherných borovic s bohatými oválnými korunami zářícími svěží zelení. Po zádech jí stékaly krůpěje potu a v podpaždí jí rozkvetly tmavé skvrny. Zpomalila a pozorně si stromky prohlížela. Nebyly o moc vyšší než ona. Spustila ruku a nechala se šimrat jemnými osmicentimetrovými jehličkami, které se pod dotekem ohýbaly.
Zastavila se a hleděla na borovice novýma očima.
Samozřejmě vzpomínala. Duben. O těch dvanácti hodinách v národním parku Marquette se něco napřemýšlela. Dokázala si obdivuhodně přesně vybavit všechny vjemy, zrakové, čichové i hmatové, vyvolané stromy a rostlinami, které jí v konečném důsledku zachránily život. Ale předtím ji o něj málem připravily.
Proč se vyvinuly zrovna takto, přemýšlela, proč právě do těchto tvarů a barevných odstínů? Některé jako brčál, jiné jako lak na okenice z výprodeje. Proč má borovice dlouhé a jemné jehličky, a ostružiník nebezpečně ostré trny, mezi kterými pořád leží Chester, milovaný plyšák malé Amy?
Myslela na les, na listí, na stébla trávy. Živé dřevo a mrtvé, práchnivějící dřevo.
Od borovic došla k několika vzrostlým kaméliím s široce rozvinutými květy na masitých stopkách, obklopenými voskovitými zelenými listy. Při pohledu na okvětní plátky červené jako krev se jí rozbušilo srdce. Kráčela dál kolem azalek a ptačích zobů, myrtových keříků a kapradin, ibišků a vistárií.
Vynořila se za rohem a spatřila nevysokého snědého muže s hadicí v ruce. Překvapeně na ni zamrkal a pozdravil: „Buenos dias, paní McKenzieová.“
„Dobrý den, Juane. Kde je? Viděla jsem jeho náklaďák.“
„V boudě.“
Prošla kolem několika vysokých hromad mulčované kůry. Dělník v modré kombinéze se oháněl vidlemi a prohrabával je, aby nedošlo k samovznícení. Kdyby zahradník zanedbal prevenci, mohla hromada po čase vychrlit oblak kouře a vzplanout. Pokračovala k boudě, vlastně menší stodole, a prošla otevřenými vraty.
„Hned se vám budu věnovat,“ zavolal Graham Boyd od ponku, kde řezal nějaké prkno. Měl nasazeny ochranné brýle a Brynn si uvědomila, že z ní manžel vidí jen siluetu a považuje ji za zákazníka. Vrátil se k práci. Všimla si, že jeho tesařina je součástí projektu na rozšíření kůlny, které manžel zřejmě provádí svépomocí. Celý Graham. Poté, co si z jejího domku odstěhoval všechny své věci, se ještě vrátil a dodělal podlahu v kuchyni. A odvedl zatraceně dobrou práci.
Pak znovu vzhlédl a uvědomil si, kdo před ním stojí. Odložil pilu a sundal si brýle. „Ahoj.“
Pokývla.
Zamračil se. „Stalo se něco Joeymu?“
„Ale kdepak, je v naprostém pořádku.“
Přistoupil k ní, ale neobjal ji. Přimhouřil oči a zadíval se na její tvář.
„Nechala sis udělat plastiku?“
„To víš, ženská marnivost.“
„Není tam vůbec nic vidět. Nebolí to?“
„Trochu. Uvnitř. Musím si dávat pozor, co jím.“ Rozhlédla se po budově. „Vidím, že se rozšiřuješ.“
„Měl jsem to udělat už dávno. Anna se mi pochlubila, že se jí daří líp. Volal jsem jí.“
„Řekla mi to. Sedí doma víc, než je jí zdrávo. Doktoři chtějí, aby chodila častěji na procházky. A já bych si přála, aby častěji vypadla z domu.“ Zasmála se.
„A Joey nejezdí na skateboardu, i když je policie mimo dům, že? Babička mi podala kompletní hlášení.“
„Teď je to u nás hrdelní zločin. Kromě toho jsem na něj nasadila špiony. Hlásili mi, že je čistý. Teď se vrhl na lakros.“
„Viděl jsem ten speciální pořad. O Michelle Keplerové a vraždách u jezera.“
„Ano. Vysílali ho na WKSP.“
„Mluvili tam policisté z Milwaukee. Tvrdili, že to byli oni, kdo ji zadržel. O tobě se nikdo ani nezmínil. Alespoň ne jmenovitě.“
„Já jsem se toho večírku nezúčastnila. Měla jsem volno.“
„Ty žes měla volno?“
Přikývla.
„Copak tě reportéři ani nepožádali o rozhovor?“
„K čemu by mi byla publicita?“ zeptala se řečnicky Brynn a najednou si připadala nesvá; zrudla v obličeji jako středoškolačka, na kterou v tanečních nezbyl partner. Vzpomněla si na vůbec prvního řidiče, kter…
