29
Převržený člun narazil do vyvráceného cedru, roztáhl se na vodě a zastavil se.
Policisté několik okamžiků vyčkávali. Jediným pohybem bylo kolébání roztříštěného trupu. Voda kolem byla červená, ale Lucy nedokázala posoudit, zda je zbarvená krví, anebo jde o odraz ohnivě zapadajícího slunce.
Bledý a rozrušený Jesse Corn pohlédl na Lucy, která přikývla.
Tři ostatní policisté namířili pistole na člun, Jesse vstoupil do vody a převrátil ho.
Zpod trupu vyskočily zbytky několika roztrhaných lahví a pomalu začaly odplouvat po proudu. Pod člunem nikdo nebyl.
„Co se stalo?“ zeptal se Jesse. „Já to nechápu.“
„Sakra,“ zabručel Ned hořce. „Podfoukli nás. Byla to obyčejná léčka.“
Lucy by nikdy neřekla, že spalující vztek, který už několik hodin cítila, může ještě zesílit. Avšak návaly zlosti jí nyní projížděly jako nezkrotný elektrický proud. Ned měl pravdu: Amélie použila člun jako nějakou vábničku Nathana Groomera a začala po nich střílet z protějšího břehu.
„Ne,“ protestoval Jesse. „To by neudělala. Jestli vůbec střílela, chtěla nás jenom postrašit. Amélie se ve zbraních vyzná. Kdyby chtěla, mohla Neda zasáhnout.“
„Zatraceně, Jesse, otevři už konečně oči, ano?“ vybuchla Lucy. „Při střelbě z tak hustého porostu může být dobrá, jak chce, a stejně se nemusí strefit. A ještě k tomu na vodu. Vždyť se kulka mohla odrazit. Nebo mohl Ned zpanikařit a vrhnout se přímo do dráhy výstřelu.“
Na to neměl Jesse Corn odpověď. Otřel si dlaněmi obličej a pozorně se zadíval na protější břeh.
„Dobrá, uděláme to takhle,“ pokračovala Lucy hlubokým hlasem. „Začíná se připozdívat. Dokud bude vidět, zkusíme dojít co nejdál. A pak řekneme Jimovi, aby nám přivezl nějaké zásoby na noc. Utáboříme se venku. Budeme předpokládat, že po nás chtějí střílet, a zařídíme se podle toho. A teď přejdeme přes most a budeme hledat jejich stopu. Máte všichni nabito?“
Ned s Treyem přitakali. Jesse Corn se ještě chvíli díval na prostřílený člun a pak pomalu kývl.
„Tak jdeme.“
Všichni čtyři policisté vyrazili na patnáctimetrový nechráněný most. Rozhodně však nešli v hloučku, roztáhli se do tak dlouhé řady, že kdyby chtěla Amélie Sachsová začít střílet znovu, stačila by zasáhnout pouze jednoho z nich, zatímco ostatní by se dávno ukryli a opětovali palbu. Seřadit se do tohoto útvaru byl Treyův nápad, který Trey pochytil v jednom filmu z druhé světové války.
A protože Trey Williams s tímto návrhem přišel, logicky předpokládal, že bude moci jít jako první. Lucy Kerrová však trvala na tom, že vpředu půjde ona.
„Málem jsi ho trefil, sakra.“
„Ani náhodou,“ odsekl Harris Tomel.
Culbeau však trval na svém. „Říkal jsem ti, že je máš vystrašit. Víš, v jakým bysme byli průseru, kdybys Neda trefil?“
„Já vím, co dělám, Richi. Měj ve mě trochu důvěru, jo?“
Zatracenej inteligent, pomyslel si Culbeau.
Všichni tři se nacházeli na severním břehu Paquo a kráčeli po stezce, která vedla podél řeky.
Přestože však byl Culbeau skutečně naštvaný, že Tomel střílel tak blízko policisty, který plaval k člunu, zároveň měl alespoň jistotu, že střelba zabrala. Lucy a ostatní policajti teď budou vyplašení jako ovce a budou postupovat pěkně pomaličku.
Kromě toho měla střelba další přínosný účinek - Sean O’Sarian se k smrti vyděsil a konečně na chvíli zavřel klapačku.
Kráčeli asi dvacet minut a pak se Tomel zeptal Culbeaua: „Víš jistě, že jde ten kluk tímhle směrem?“
„Jo.“
„Ale nemáš tušení, kam asi dojde, že ne?“
„Jasněže ne,“ přitakal Culbeau. „Kdybych ho měl, moh bych tam jít rovnou, ne?“
Vidíš, premiante. Stačí používat kebuli.
„Ale…“
„Žádný strach. Však my ho najdem.“
„Nemoh bych dostat trochu vody?“ zeptal se O’Sarian konečně.
„Vody? Ty chceš vodu?“
„Jo, docela bych si dal,“ řekl O’Sarian pokorně.
Culbeau se na něj podezíravě zadíval a podal mu láhev. Ještě nikdy neviděl, aby tenhle šlachovitý mladík pil něco jiného než pivo, whisky nebo pančovanou pálenku. O’Sarian se zhluboka napil, otřel si pihovatá ústa a odhodil láhev stranou.
Culbeau si povzdechl. „Hele…
