24 KAPITOLA
„No, nešla jsem pro pomoc, protože k sousedům je to skoro kilometr, a kdybyste poslouchali rádio, věděli byste, jaká bouřka se má každou chvíli strhnout. Copak vám to nepřipadá logické?“
Slova vystřelovala z pobledlých úst drobné světlovlasé ženy. Již přestala plakat, ale stále si z ryze zdravotních důvodů dolévala brandy ze zaprášené lahve. „A kromě toho,“ řekla Trentonu Heckovi, „mi ten chlap řekl, že to nemám dělat, a kdybyste ho někdy viděli, taky byste ho poslechli na slovo. Bože můj. A já celou dobu nemyslela na nic jiného, než jaké mám štěstí, že jsem už dneska přijala svátost.“
Owen Atcheson se vrátil z bočního dvorku do malého obývacího pokoje, kde stál Heck s křehkou ženou.
„Mám to ale štěstí,“ zašeptala žena, hodila do sebe další skleničku alkoholu a opět se rozplakala.
„Odpojil jen jeden kabel,“ oznámil Owen a zvedl sluchátko. „Spravil jsem to.“
„Vzal si moje auto. Béžovou dodávku Subaru. Model z roku osmdesát devět. Asi desetkrát se mi za to omluvil. ‚Mrzí mě to mrzí mě to mrzí mě to…‘ Pche.“ Žena přestala plakat. „Přesně takhle si představuju magora. Jenom si to představte. Požádal mě o klíčky a já mu je pochopitelně dala. Pak vyšel ven a nasoukal se za volant. Úplně minul příjezdovou cestu a šinul si to rovnou na silnici. Myslím, že to auto už můžu odepsat.“
Owen se zašklebil. „Kdyby odjel tím směrem, narazil by přímo na nás.“
Heck si znovu prohlédl drobnou zvířecí lebku, která teď ležela na papírovém ubrousku - žena mu ji v něm podala, protože se ani za nic nechtěla dotknout holé lebky.
„No,“ pokračovala žena, „takže ho najdete na třistapatnáctce.“
„Jak to?“
„Odjel do Boylestonu. Po silnici tři sta patnáct.“
„To vám říkal?“
„Ptal se mě na nejbližší město s železniční stanicí. A já mu řekla Boyleston. Ptal se mě, jak se tam dostane. A pak mě požádal o padesát dolarů na lístek na vlak. Dala jsem mu je. A ještě něco navíc.“
Heck chvíli civěl na telefon. Tohle už se nedá udržet v tajnosti, pomyslel si. Rozhodně ne poté, co Hrubek jednu ženu zavraždil a druhou terorizoval. Heck si povzdechl a nadechl se skrz zaťaté zuby. V jeho mysli se nyní pevně usadila myšlenka, že kdyby byl zavolal Havershamovi - o čemž skutečně uvažoval, jakmile zjistil, že Hrubek míří na západ -, mohli toho šílence dopadnout ještě předtím, než dorazil do domu v Clovertonu. Všichni strážci zákona, Hecka nevyjímaje, si kdesi v koutku duše vedli seznam situací, při nichž vinou jejich omylů a selhání trpěli nevinní lidé. Někdy se jim tyto situace nelítostně vkrádaly do vzpomínek a bránily jim ve spánku - a někdy je ničily ještě daleko hůře. A přestože teď Heck neměl na zármutek čas, zdálo se mu, že smrt té ženy se stane nejvýznamnější položkou v jeho osobním seznamu podobných událostí, a on se mohl jen dohadovat, s jakou intenzitou se k němu bude v budoucnu vracet.
Nyní si však přál pouze jedinou věc - dopadnout toho šílence -, a tak prudce zvedl sluchátko, zavolal místnímu šerifovi, ohlásil krádež subaru a sdělil mu, kam má Hrubek podle všeho namířeno. Nato se otočil k ženě. „Šerif říká, že jestli chcete, pošle někoho k vám domů a nechá vás odvézt k přátelům nebo příbuzným, paní.“
„Řekněte mu, že chci, prosím.“
Heck předal informaci šerifovi. Jakmile zavěsil, ujal se telefonu Owen a zavolal do hotelu Marsden Inn, kde se ke svému překvapení dozvěděl, že Lis s Portii se zde dosud neubytovaly. Zamračil se a zavolal domů. Lis zvedla telefon po třetím zazvonění.
„Lis, co tam děláte?“
„Owene! Kde jsi?“
„Jsem ve Fredericksu. Snažil jsem se k vám dovolat už dřív. Myslel jsem, že už jste odjely. Co tam ještě děláte? Už před hodinou jste měly být v hotelu.“
Linka na okamžik oněměla a Owen slyšel, jak jeho žena volá: „To je Owen.“ Co se tam jen dělo? I v telefonu slyšel Owen dunění hromu. Po chvíli se Lis vrátila k telefonu a vysvětlila mu, že s Portii zůstaly u domu déle, aby mohly ještě chvíli pískovat. „Jezero už se začalo vylévat. Mohli jsme přijít o dům.“
„A jste v pořádku?“
„To ano. Jenže jsme uvízli s aut…
