48
O dvacet minut později se mi Claire DuBoisová ozvala s informacemi o Aslanu Zagajevovi. Možná to byl její nový rekord.
„Freddymu už jsem všechno poslala,“ ohlásila. „Právě vyřizuje soudní povolení.“
„Dobře. Takže poslouchám.“
„Zagajev se narodil nedaleko od Grozného a ve dvaadvaceti letech přijel do Spojených států studovat na univerzitě. Na MIT si udělal postgraduál a pak se vrátil do D. C. Postupně začal trávit čas v jedné radikální mešitě v naší domovské Alexandrii. Po nějaké době tam přestal docházet, protože zřejmě nebyl dost pobožný, ale zato se ukázalo, že je dobrý podnikatel. Díky svému vědeckému založení a konexím na nejrůznějších ambasádách a ve firmách, které dostávají státní zakázky, snadno zjistil, kde je díra na trhu, a začal prodávat obchodní tajemství.“
„A jak to, že unikl trestu?“
„Provinil se průmyslovou špionáží. Jeho počínání bylo nezákonné, ale velice chytré. Technicky vzato neukradl nic, co by bylo v přímém rozporu s národně bezpečnostními zájmy. A ten pákistánský pár, který Joanne a její parťák zneškodnili? Shromažďovali informace od Zagajeva a dalších a sestavovali z nich něco užitečnějšího. Chci říct něco užitečnějšího v nebezpečném smyslu. Hodně jsem se dozvěděla o jaderných palivových tyčích. A centrifugách. Obohacování je fascinující.“
A to vše za dvacet minut.
Než mi však moje chráněnkyně začala dávat lekci z fyziky, zeptal jsem se jí: „Takže Zagajev spolupracoval s policií a mohl dál žít svůj americký sen?“
„Oženil se, narodily se mu dvě děti a od svého bývalého života se úplně odřízl.“
To se stává dnes a denně, pomyslel jsem si a pohlédl na Joanne.
„V posledních několika letech však začal být opět pobožnější, když mešita, do které dnes i s rodinou chodí, patří k těm umírněným. Jinak se zdá, že vede poměrně sekulární život. Vlastní několik obchodů s koberci a restauraci. Jeho děti studují na kvalitní soukromé škole. Hodně cestuje do zahraničí, zejména do Turecka. Zřejmě kvůli kobercům. A taky do Saúdské Arábie a do Jordánská.“
„Je na nějakém seznamu?“
„V žádné naší databázi nefiguruje a v britské, pákistánské, indické, jordánské, saúdské a izraelské taky ne.“
Navenek se tedy Zagajev jevil jako nevinný. Mně se však stále zamlouvala představa, že je to ve skutečnosti spící agent.
DuBoisová mi podala ostatní informace, o nichž věděla, že o ně budu mít zájem. Vychrlila na mě detaily o registrovaných zbraních (Zagajev žádné neměl, jelikož se předlety přiznal k trestnému činu, takže nesměl žádné střelné zbraně vlastnit), o počtu odsouzení za trestné činy spáchané v jednotlivých státech (rovněž žádné), o dopravních pokutách (dostal jednu, když při odbočování vpravo příliš brzy přejel bílou čáru), o usvědčujících příspěvcích na sociálních sítích (žádné), o automobilech, hypotékách, lékařských záznamech, neobvyklých nákupech spotřebního zboží a cestovních záznamech a navrch přidala informace o jeho obchodu s koberci a restauraci.
Věděl jsem, že Williamsovi lidé u něj jakoukoliv trestnou činnost vyloučili, ale stále jsem nebyl o jeho nevině přesvědčen.
Ukončil jsem hovor a Joanne se na mě podívala. Všechno slyšela. „Vy myslíte, že to byl Zagajev?“
„Nevím. Prověřujeme to.“
„Připadal mi bezvýznamný. Neumím si to představit.“
Posadil jsem se do křesla, z něhož se začala šířit vůně prastarého čalounění.
Po chvíli Joanne řekla: „Děkuji vám.“
Zvedl jsem obočí.
„Za Maree. Nemusel jste za ní chodit. Neměl jste to v popisu práce.“
„Ale ano, měl. Není efektivní, když jsou svěřenci oddělení od sebe. Je to příliš velké riziko.“
Ryanova manželka se na mě vědoucně podívala. „Pro ni to rozhodně riziko bylo, viďte?“
Ztlumil jsem hlas, přestože jsem věděl, že nás Maree neslyší. „Utekla ke srázu nad řekou. Ale myslím, že se z něj nechystala skočit.“
„Ale nevěděl jste to jistě.“
„Ne, nevěděl jsem to jistě. Je zranitelná. Ale ne beznadějně ztracená.“
„Na rozdíl ode mě.“
Neřekl jsem nic. Co jsem měl taky říkat? Mým úkolem bylo udržet své svěřence naživu fyzicky; o své duše a srdce už …
