KAPITOLA 11
Hned po Vánocích shromáždil vyhnaný český kníže Soběslav své věrné, protože chtěl překvapit nenáviděného Bedřicha. Přes četné sliby, které dříve dostal, se však dostavila jen necelá polovina mužů.
„Proč to děláš? Prohraješ!“ varovala ho manželka Eliška. „Můžeme odjet do Polska k mému otci. S nadšením nás sice neuvítá, ale hlady nezemřeme. Jsi nemocný, potřebuješ odpočívat. Budeme žít alespoň chvíli v klidu.“
„Má milá,“ řekl unaveně a políbil ji. „Kdybych chtěl žít v klidu, mohl jsem být stále ještě knížetem v Praze. Stačilo, abych poklonkoval Rudovousovi. Jenže já jsem z rodu Přemyslova!“
Soběslav měl štěstí, protože zima byla toho roku celkem mírná. Sněžilo, ale ne tolik, aby se jeho oddíl nemohl vydat na cestu. Zvědové mu donesli, že Bedřich strávil vánoční svátky na Barbarossově dvoře, kde přijal české země od císaře jako léno. Hned pak se chystal vrátit domů, protože se obává povstání. Jeho návratu hodlal Soběslav využít. Na cestě z Plzně do Prahy znal soutěsku, která byla pro boj ideální. Vyhlédl si ji už dávno, i když tehdy spíše myslel, že se tady jednou utká s oddíly německých velmožů, pokud by císař napadl jeho zem.
Ta soutěska ležela nedaleko vesnice, která dostala podle přístavu na Berounce jméno Loděnice. V posledních letech však přístav chátral a zbylo tu jen trouchnivějící molo a přístřešek, pod nímž byly složené rybářské lodice.
Soběslav se ubytoval ve vesnici a následující den vyrazil se svými rytíři obhlédnout krajinu.
„V téhle soutěsce se jim postavíme,“ vysvětloval. I když cítil bolest, k níž pobyt v mrazu ještě přidal, nedal na sobě nic znát. „Sem je musíme nalákat. Bude to stejné, jako když se vlčí smečka vrhá na stádo ovcí. Vlků sice bývá méně, ale jsou silnější. My jsme ti vlci. Bedřich má s sebou celé své vojsko a má mnohem více mužů než já. Ale většina jsou ovce. Vyceníme zuby a oni utečou.“
„Bedřich má s sebou rytíře na koních,“ upozornil trochu nedůvěřivě Bohuslav z Rýzmburka, jeden z mála významných velmožů, kteří zůstali na Soběslavově straně. „Abychom těmi ovcemi nakonec nebyli my. Máme jen pár jezdců, většina našich mužů jsou pěší.“
„Pěší bojovníci se mohou těžko měřit s rytířem na koni,“ dodal Tyr, který byl zkušeným vojákem.
„Mýlíte se oba. Mohou se rytířům postavit,“ oponoval sebevědomě Soběslav. „V soutěsce, kterou jsem vybral, nemají proti nám šanci. Koně jim budou málo platní. Sevřeme je a rozdrtíme. Je to věc chytrosti a nikoli síly, věřte mi!“
Když si rytíři soutěsku za Loděnicemi prohlédli, uvěřili Soběslavovi. A nejen oni. I ostatní muži pochopili, že tady mohou zvítězit. Víra byla velká věc.
Hned se dali do práce. Na konci soutěsky, kde cesta šplhala vzhůru na návrší, pokáceli stromy a jimi cestu zatarasili. Mezi větve ještě upevnili silné kůly, na konci zašpičatělé. Skrze tuhle hradbu se projet v žádném případě nedalo. Alespoň ne hned a snadno. Vše bylo pro bitvu připravené. Večer se unavení, ale ve výtečné náladě vrátili do vesnice.
Za dva dny se přiřítil zvěd, že na cestě od Berouna zahlédl oddíly s knížecím praporcem.
Počasí se pro nadcházející boj vydařilo. Bylo slunečno a bezvětří. Mrzlo jen mírně a už několik dnů nespadla z nebe ani vločka sněhu. Starý sníh na zemi zledovatěl a byl pevný jako kámen.
Soběslav se svým oddílem vyrazil na místo chystané bitvy. Každý věděl, co má dělat. Lučištníci obsadili obě strany soutěsky. Svahy byty příkré a na některých místech měli co dělat, aby se vůbec dostali na své místo. A to tam šplhali, aniž by jim v tom někdo bránil. Možnost, že by se k nim dostali nepřátelé, byla nulová.
Cesta soutěskou byla na několika místech přehrazená dalšími, i když nižšími zátarasy. Za každým se krčil nevelký oddíl bojovníků s kopími a meči. Nejlepší bojovníci Soběslavovy družiny zůstali pečlivě ukrytí u vchodu do soutěsky. Pod skalním převisem za hustou smrčinou čekala nepočetná Soběslavova jízda. Přímo proti převisu rostlo u cesty několik mohutných borovic, jejichž kmeny vojáci už včera nařízli u země a teď jen stačilo pár…
