36
Den po oslavách narození Páně se v rožmberském táboře před třeboňskými hradbami objevil Jošt z Rožmberka s početnou vojenskou družinou. Martin ze Stvolna odhadoval, že přivedl nejméně dvě stovky bojovníků.
„Bystřice už asi padla,“ řekl chmurně Vítek z Landštejna. „Kdybych nezklamal, nemuselo to tak dopadnout.“ Od toho nešťastného boje jako by se stáhl do sebe. Celé dny seděl mlčky u okna a díval se na zasněžené pláně kolem hradu. Nikdo mu nic nevyčítal, ale přesto cítil kradmé pohledy svých vojáků. Jeho vinou skoro polovina z nich padla. Jenže co měl dělat? Plnil jen otcovo přání. Kdyby tak mohl vrátit čas!
„Nemyslím,“ vrtěl hlavou Martin. „Spíše se dozvěděl, že jeho zeť padl. Třeboň je pro vývoj války důležitější než bystřičky hrad.“
„Mou vinou je tady teď o polovinu méně vojáků,“ naříkal chlapec. Padlé sice převezli do kostela, ale pohřbít je nemohli, protože zmrzlá zem byla tvrdá jako kámen.
„Nezkušenost není vina. Oni také přišli o několik vojáků, ale hlavně o Ješka z Michalovic. To je pro Rožmberské veliká ztráta. Jošt není zdaleka tak dobrý velitel, jako byl on. I když má mnohem více mužů, nemyslím, že by si dokázal s obléháním poradit. Navíc je pořádná zima. To se jeho vojákům nebude líbit. Dlouho je v ležení neudrží.“
„Urozený pane hejtmane,“ ozval se zadýchaný purkrabí Aubert, který vrazil dovnitř a ukláněl se před ním. „Před hradbami je posel. Pan Jošt z Rožmberka by chtěl s vámi jednat.“
„Měl by jednat se mnou. Já jsem syn Viléma z Landštejna,“ rozzlobil se mladý Vítek. Purkrabí pokrčil rameny, a i když se mu do toho příliš nechtělo, neobratně ze sebe soukal, že posel výslovně řekl, že jeho pán nechce hovořit s mladým pánem z Landštejna, ale s hejtmanem, který tak statečně Třeboň hájí.
„Pokud nebude jednat se mnou, nebude jednat s nikým,“ vyhrkl okamžitě Vítek z Landštejna a posadil se zpátky na své místo u okna. Zadíval se ven a do očí se mu draly slzy. Ničeho v boji nedosáhl a ještě se mu Rožmberští vysmívají.
„Mám mu to vyřídit?“ obrátil se purkrabí Aubert nerozhodně na Martina.
„Řeknu ti to za chvíli. Nech nás teď na chvíli samotné.“ Pak purkrabího vykázal z komnaty ven.
„Jestli mě chceš přemlouvat, je to zbytečné,“ procedil Vítek z Landštejna plačtivě mezi rty. „Můj rod tu vládne a nikdo jiný nemá právo o Třeboni jednat.“
„Já si také nemyslím, že by se mnou pan Jošt chtěl jednat o Třeboni,“ opáčil konejšivě Martin a posadil se proti chlapci.
„Myslíš, že jsem hlupák? Snad mi nechceš namluvit, že si budete povídat o tvých úspěších u žen? Slyšel jsem, jak se tu chováš. Děláš tím hanbu i mému otci. Až to tady skončí, spočítá ti to!“
„Nesmíte dát na všechno, co slyšíte. A kromě toho, mám tady velet a ne vést měšťany ke křesťanským ctnostem. Voják a kněz, to nejde dobře dohromady. Joštovi z Rožmberka je to jistě také jedno. Chce se mnou mluvit kvůli něčemu mnohem důležitějšímu. Řekl bych, že chce zjistit, za jakých podmínek jsem ochotný se vzdát. Nebo ještě lépe, za jakých podmínek jsem ochotný vás zradit a přejít do jeho tábora.“
„A to říkáš tak klidně?“ vyskočil Vítek z Landštejna a položil ruku na jílec svého meče. „Tím spíše s ním nesmíš hovořit!“
„Ale to by byla hrubá chyba! Je vždycky užitečné promluvit si s nepřítelem, pokud to jde. V řeči dokáže člověk prozradit mnohem víc, než byste řekl, mladý pane. Stačí se umět dívat a poslouchat. A samozřejmě vést hovor tak, abyste co nejméně řekl a co nejvíce se dozvěděl.“
Chlapec se tvářil trochu nejistě. Tohle na něj bylo příliš složité. Vůbec tomu nerozuměl, ale co bylo hlavní, nelíbilo se mu to. Stále si říkal, že nesmí věřit nikomu, i kdyby se tvářil jako věrný spojenec. Martin už udělal pro jeho otce hodně, ale to ještě neznamenalo, že mu musí ve všem věřit. Zradit může přece každý.
„Povím vám to jinak,“ pokračoval Martin pomalu, aby mu chlapec rozuměl. „Dokud budu s Joštem jednat, nepředpokládám, že by zaútočil. Čím více času získáme, tím lépe pro nás. Mají proti nám mnohonásobnou přesilu. Pro nás hraje jen to, že je zima. Věřte mi…
