XIV.
Bakalář Petr otevřel oči. Nad sebou uviděl šikmou stříšku pletenou z proutí. Ležel v jakémsi chatrném přístřešku na udusané zemi. Pod sebou měl hromadu suché trávy a jelení kožešinu. U vchodu hořel oheň a nad ním visel otlučený kovový kotlík. U protější stěny stály dva špalky jako sedátka a vedle nich bylo na zemi pár hrnců, několik dřevěných misek a v nich dvě lžíce. To bylo veškeré zařízení. Zjistil, že hruď a levé rameno má pečlivě ovázané kusem nepříliš čistého plátna. Na jednom místě látkou prosákla krev, ale byla už zaschlá.
Vzpomněl si na útěk z Lipenců a nejasně i na boj. Ruce spoutané neměl, což znamenalo, že nejen přežil, ale zřejmě i zvítězil. Cítil se velice slabý a měl vyschlo v ústech. Toužil pít, ale nebyl tu nikdo, koho by požádal. A sám se zvednout nedokázal. Napínal uši, jestli zvenku neuslyší nějaké zvuky. Ale doléhalo k němu jen povrzávání korun stromů, které se ohýbaly ve větru.
Netušil, jak dlouho tak ležel. Chvíli se modlil, ale pak toho nechal a raději vzpomínal na Rozárku. Musel žít. V tom mu představa půvabné černovlásky pomáhala mnohem lépe než víra ve vzkříšení. Zdravou pravou rukou si opatrně osahával tělo a snažil se poznat, kde přesně ho zranili. Bylo to těžké, protože ho bolel každý, i sebemenší dotek. Nakonec dospěl k názoru, že ho bodli někam pod levé rameno, ale nezasáhli ani srdce, ani plíce. Uvědomil si, jaké měl štěstí. Tolik si pamatoval z lekcí medicíny v Bologni, že na podobná zranění se umíralo zřídka.
Pak zvenku zaslechl dívčí prozpěvování. Vzápětí se ve vchodu přístřešku objevila hubená, asi dvanáctiletá dívka. Na sobě měla dlouhou, mnohokrát spravovanou plátěnou košili, která sahala až pod kolena. To byl její jediný oděv, i když byla pořádná zima. Na nohách měla dřevěné sandály obalené slámou.
„Konečně,“ řekla, když si všimla, že má otevřené oči a zvědavě si ji prohlíží. „Jak se jmenuješ? Mně říkají Píšťalka.“
„Dej mi napít,“ zaprosil chraptivě.
„Ježíš, promiň,“ vyhrkla lítostivě, sebrala misku a hnala se ven. Vzápětí byla zpátky, klekla si k Petrovi na zem a opatrně mu ji přidržovala u úst. Voda byla nádherně ledová.
Bakalář Petr vypil skoro všechno a teprve pak se představil.
„Ty jsi královský úředník?“ vykřikla překvapeně a položila si ruku na ústa, jako by tomu nemohla uvěřit. I když byla dítě, chovala se jako dospělá.
„Každý dělá něco. Čím je tvůj otec?“
„My jsme uhlíři,“ odpověděla a rukou opsala kruh kolem sebe. Hrdě dodala, že tohle všechno je jejich. Pak mu rychle vyprávěla, jak ho otec našel dole v údolí u potoka. Protože ještě dýchal, hodil si ho na záda a přinesl sem. Ona ho ošetřila, neboť v létě sbírá byliny a umí léčit. Pak se omluvila, že má práci. Sedla si k ohništi, do kotlíku nakrájela trochu povadlé zeleniny a přidala kus masa. Bakalář Petr nepochyboval, že její otec tajně pytlačí.
„Potřeboval bych doručit vzkaz do Prahy,“ řekl jí. „Dobře zaplatím.“
„Teď to nejde. Dokud hoří milíř, nemůžu se hnout ani na krok. Musím se starat o otce a ten se zase stará o milíř. Víš, co peněz dostane, až bude hotový? Pro naše uhlí jezdívají kováři z celého okolí, protože máme nejlepší. A někdy dostaneme i deset grošů. Věřil bys tomu?“
„Když odneseš ten vzkaz, dostaneš celou kopu,“ řekl sípavě. Hovořilo se mu špatně.
Na to však Píšťalka nereagovala. Slovo kopa jí nic neříkalo a bakalář Petr pochopil, že nemá cenu smlouvat. Dokud všechno dřevo v milíři nezuhelnatí, nemá cenu doufat, že by se odtud hnula. A že by sem někdo zabloudil, o tom silně pochyboval. Optal se alespoň, kdy její otec milíř zapálil.
„Včera. Hned jak tě sem přinesl,“ zasmála se, že na tak jednoduchou věc nepřišel sám. Jak by mohl být její otec dole u potoka, kdyby už milíř hořel?
Petr si povzdechl a spíše pro klid svědomí se ještě zeptal, jak dlouho to bude trvat, než budou hotovi.
Holčička se podrbala přemýšlivě v hlavě a řekla, že když to půjde dobře, tak asi týden. Pak nalila polévku do misky a přičapla k němu. „Vezmi si. Potřebuješ nabrat sílu.“ Krmila ho opatrně a trpělivě. Te…
