KAPITOLA 32
Po cestě do jídelny se na Tobiase pozorně zadívám. Zajímá mě, jestli v jeho výrazu objevím nějaké známky zklamání. Celé dvě hodiny jsme prolenošili na jeho posteli. Bavili jsme se a líbali a nakonec usnuli. Probudil nás až povyk na chodbě - lidé se začali trousit na hostinu.
Jediná změna, které si na něm všimnu, je, že teď působí uvolněněji. A rozhodně se víc usmívá.
U dveří do jídelny se rozdělíme. Vejdu dovnitř jako první a hned zamířím ke stolu k Willovi a Christině. Tobias vstoupí do místnosti asi minutu po mně a sedne si vedle Zeka, který mu podá tmavou láhev. Mávnutím ruky ji odmítne.
„Kdes byla?“ zeptá se Christina. „V pokoji jsi chyběla jenom ty.“
„Bloumala jsem kolem,“ řeknu. „Byla jsem tak nervózní, že bych stejně s nikým nedokázala mluvit.“
„Ty nemáš důvod bejt nervózní,“ podotkne Christina a zavrtí hlavou. „Jenom jsem se obrátila k Willovi, abych mu něco řekla, a tys už byla hotová.“
V jejím hlase ucítím závist a znovu si přeju, abych jí mohla vysvětlit, že na simulaci mě připravila moje Divergence. Místo toho jen pokrčím rameny.
„Kam se hodláš uvrtat?“ změním téma.
„Říkám si, že by se mi mohla líbit práce, kterou dělá Čtyřka. Trénovat nováčky,“ odpoví. „Vytloukat z nich duši. Chápeš, prostě legranda. Co ty?“
Tolik jsem se soustředila, abych výcvikem vůbec prošla, že jsem o tom ani nepřemýšlela. Mohla bych pracovat na centrále Neohroženosti - ale jen by zjistili, kdo ve skutečnosti jsem, a bylo by po mně. Co zbývá?
„Myslím... že bych mohla dělat diplomatku a komunikovat s ostatníma frakcema. To, že jsem sama přestoupila, by mohla bejt má výhoda.“
„A já jsem doufala, že budeš aspirovat na lídra,“ praví Christina s povzdechem. „To je aspoň Peterův sen. Celou dobu nežvanil v pokoji o ničem jiným.“
„A můj taky,“ dodá Will. „Pokud jsem se čirou náhodou umístil líp než on... a všichni místní. Skoro jsem na ně zapomněl.“ Zasténá. „Ach, bože. To je skoro nemožný.“
„Ne, není,“ opraví jej Christina. Chytí ho za ruku a proplete si s ním prsty, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Will jí ruku vděčně zmáčkne.
„Mám otázku,“ řekne Christina a nakloní se ke mně. „Když se na tvou simulaci vedení dívalo, v jednu chvíli se něčemu začali smát.“
„Vážně?“ Silně si skousnu ret. „Jsem ráda, že je mý peklo pobavilo.“
„Tušíš, čeho se to týkalo?“ zeptá se.
„Ne.“
„Lžeš,“ zaprotestuje. „Vždycky když lžeš, tak se koušeš do tváře. To je jasnej signál.“
Přestanu se kousat do tváře.
„Will zase zuřivě tiskne rty k sobě, jestli to chceš vědět,“ dodá.
Will si dá okamžitě ruku přes pusu.
„Dobře, fajn. Bylo to... intimní,“ vysoukám ze sebe.
„Intimní?“ zopakuje Christina. „Jako... o sexu?“
Napnu se. A přinutím se kývnout. I kdyby tady byla jen Christina a široko daleko nikdo kolem, pořád bych ji měla chuť na místě uškrtit. V duchu projedu seznam možných způsobů, jak někomu přivodit maximální újmu a vyvinout přitom minimální úsilí. Zkusím na ni zablýskat očima.
Will se zasměje.
„Jak to jako probíhalo?“ chce vědět Christina. „Chci říct, to se s tebou někdo... chtěl vyspat? Kdo to byl?“
„Znáš to. Chlap bez tváře, nikdo konkrétní,“ zalžu. „Co tvý můry - odletěly?“
„Slíbilas, že to nikomu neřekneš!“ zvolá Christina a praští mě po ruce.
„Můry,“ zopakuje Will. „Ty se bojíš můr?“
„Nebylo jich jenom pár,“ vysvětlí Christina. „Byl jich celej... roj. Všude. S těma jejich chlupatejma křídlama a nohama a...“ Otřese se a zavrtí hlavou.
„Hrůza,“ řekne Will s předstíranou vážností. „To je moje holka. Statečná jako nikdo.“
„Nech si toho.“
Odněkud zaskřípe mikrofon tak hlasitě, až si musím zakrýt uši. Na jednom ze stolů stojí Eric. V ruce drží mikrofon a klepe do něj prsty. Když se dav shromážděných utiší, Eric si odkašle a spustí:
„Na nějaké proslovy si tady nepotrpíme. Na to jsou jiní, sečtělejší experti.“ Místností zaburácí smích. Říkám si, jestli vědí, že k nim Eric sám patřil, že pod tou svou bezohlednou, brutální maskou je pořád víc Sečtělý než cokoli jiného. Kdyby to věděli, asi by se teď nesmá…
