Kapitola 29 Cyra
Je těžké usnout poté, co vás někdo nožem stahuje z kůže, ale poctivě jsem se o to snažila.
Když jsem se ráno probudila, měla jsem polštář nacucaný krví, ačkoli jsem si pochopitelně lehla na tu stranu, kterou mi Vas neořezal až na kost. Před vykrvácením mě zachránil jen sešívací obklad, lékařský vynález z Othyru, který působil rychlé srážení krve a po zacelení rány se rozkládal. Jenomže vůbec nebyl myšlený na rány tak velké a hluboké jako ta moje.
Svlékla jsem povlak polštáře a hodila ho do rohu. Stíny mi tančily po ruce a lehce šimraly. Po většinu života jsem je měla pod kůží, rýsovaly se na ní jako temné žíly. Když jsem se probudila po tom výslechu – dozorce mi řekl, že moje srdce přestalo bít, ale pak samo od sebe znovu začalo –, zjistila jsem, že se přesunuly na ni. Pořád mi působily bolest, ale byla teď snesitelnější. Nechápala jsem, čím to je.
Ale pak Ryzek vyhlásil nemhalzak, Vas mi odřezal z krku kůži, jako kdyby loupal ovoce, a donutil mě bojovat v aréně, takže jsem znovu měla bolesti víc než dost.
Zeptal se mě, kde ji chci, tu jizvu. Ani nevím, jestli jizva bylo vhodné slovo; jizvy jsou rýhy na kůži, ne... záplaty. Ale nemhalzak bylo nutné zaplatit masem a bylo nutné, aby stopa zůstala jasně viditelná. Byla jsem tak rozčílená, že jsem mu řekla, ať mi udělá to samé co Akosovi, když oba bratry Keresethy kdysi přivlekli do paláce. Od brady po ucho.
Ale když to Vas udělal, Ryzek mu přikázal, ať pokračuje.
Ještě kousek do vlasů.
Dýchala jsem nosem. Nechtěla jsem se pozvracet. Vlastně jsem si to ani nemohla dovolit – potřebovala jsem posbírat dohromady všechny zbytky energie.
Stejně jako každý den od té chvíle, co jsem sama od sebe obživla, mě Eijeh Kereseth přišel pozorovat u snídaně. Položil mi k nohám podnos s jídlem a opřel se o stěnu proti mně, nahrbený jako vždycky. Dnes měl na čelisti čerstvou modřinu po tom, jak jsem ho včera uhodila, když jsem se cestou do arény pokusila o útěk; stihla jsem mu zasadit pár obstojných ran, než se seběhli vojáci a odtrhli nás od sebe.
„Po včerejšku jsem se bála, že nepřijdeš,“ řekla jsem.
„Nebojím se tě. Ty mě nezabiješ,“ odpověděl Eijeh. Vytáhl svůj nůž a točil si s ním na dlani; po každé otočce ho znovu chytil, aniž by se na něj díval.
„Zabiju skoro každého,“ odfrkla jsem si. „Copak jsi neslyšel, co se o mně říká?“
„Mě nezabiješ,“ zopakoval Eijeh. „Protože mého pomateného bratra miluješ víc, než by bylo zdrávo.“ Musela jsem se tomu smát. Nikdy dřív by mě nenapadlo, že mě ten mlčenlivý Eijeh Kereseth má tak dobře přečtenou.
„Mám pocit, jako bych tě dobře znal,“ řekl najednou. „Hádám, že už tě za tu dobu opravdu dobře znám, že ano?“
„Vážně teď nemám náladu na filozofické debaty o tom, co z člověka dělá toho, kým je,“ řekla jsem. „Ale i kdybys teď byl víc Ryzek než Eijeh, stejně mě neznáš. Ať jsi, kdo jsi, nikdy ses neobtěžoval mě poznat.“
Eijeh ironicky obrátil oči v sloup. „Ubohá nepochopená dceruška blahobytu.“
„Říká chodící popelnice na všechno, co chce Ryzek zapomenout,“ odsekla jsem. „Proč mě vlastně nezabije, co? Tohleto dramatické oddalování je i na něj dost přehnané.“
Eijeh neodpověděl, což mi jako odpověď stačilo. Ryzek mě ještě nezabil, protože to potřeboval udělat takhle, na veřejnosti. Možná se mezi lidmi už šuškalo, že jsem se zapojila do pokusu o atentát, takže teď potřeboval nejdřív zabít mou pověst, než mě nechá umřít. Anebo se možná prostě chtěl dívat, jak trpím.
Tomu se mi nějak nechtělo věřit.
„Je opravdu nutné dávat mi tupé příbory?“ zeptala jsem se a pokusila se nožem uříznout kus chleba.
„Panovník má obavy, že by ses mohla pokusit ukončit svůj život dříve, než nastane ta pravá chvíle,“ řekl Eijeh. Ta pravá chvíle. Přemýšlela jsem, jestli to nakonec nebyl Eijeh, kdo rozhodl o způsobu, jakým mě sprovodí ze světa. On, který jako orákulum vidí celou řadu možných budoucností a může z nich vybírat tu nejpříhodnější.
„Že bych se zabila tímhle? I moje nehty jsou ostřejší.“ Zabodla jsem nůž vší silou do matrace. Byla to takov…
