KAPITOLA 16
TOBIAS
Je zvláštní vidět lidi, které až tak dobře neznáte, po ránu, kdy mají ještě zalepené oči a na tváři obtisknutý polštář. Je zvláštní vědět, že Christina mívá ráno dobrou náladu, Peter se probouzí s dokonale uhlazenými vlasy, zatímco Cara ostatním jen odsekává a plouží se jako mátoha ke kávovaru.
Ze všeho nejdřív se osprchuju a převléknu do oblečení, které nám nachystali. Příliš se neliší od věcí, které jsem běžně nosil, jen barvy jsou smíchané dohromady, jako by tady na nich lidem nezáleželo, a pravděpodobně opravdu nezáleží. Obléknu si černou košili a modré džíny a snažím se přesvědčit sám sebe, že je to normální, že já jsem normální, když se přizpůsobuju.
Dnes budou soudit mého otce. Ještě jsem se nerozhodl, jestli se na to budu dívat, nebo ne.
Když se vrátím, Tris už sedí oblečená na okraji postele, připravená vyskočit na nohy. V tomhle se podobá Evelyn.
Z podnosu se snídaní, kterou nám sem někdo donesl, si vezmu muffin a sednu si naproti ní. „Dobré ráno. Dneska sis přivstala.“
„Jo,“ řekne a vsune mi chodidlo mezi nohy. „Dneska ráno jsem se u té
obří sochy potkala se Zoe – David mi chtěl něco ukázat.“ Zvedne z postele skleněnou obrazovku. Když se jí dotkne, rozsvítí se a objeví se na ní text.
„Tohle je soubor mojí mámy. Vedla si deník – nic velkýho, ale přesto.“ Posune se, jako by se cítila nesvá. „Ještě jsem se na to pořádně nepodívala.“
„Na co čekáš?“ pobídnu ji.
„Nevím.“ Odloží tablet stranou a ten se automaticky vypne. „Asi se toho bojím.“
Děti Odevzdaných se o svých rodičích dovídají něco podstatného jen velmi zřídka, protože ti o sobě s dětmi prakticky nemluví, na rozdíl od
praxe běžné jinde. Schovávají se za brnění svých šedých uniforem a obětavých skutků. Sdílet s druhými osobní záležitosti pokládají za požitkářství.
Tohle není jen střípek z pozůstalosti Trisiny matky. Je to vůbec první
a zároveň poslední upřímné svědectví o tom, kým Natalie Priorová opravdu byla.
Chápu ji, že se obrazovky dotýká téměř uctivě, jako by to byl magický amulet, něco, co může každou chvíli zmizet. I to, že s přečtením spisu otálí. Cítím se úplně stejně, pokud jde o soud s mým otcem. Mohla by se dozvědět něco, co nechce vědět.
Sleduju její pohled až na opačnou stranu místnosti, kde sedí Caleb a trucovitě ukusuje z cereální tyčinky jako mrzuté dítě.
„Ukážeš mu to?“ zeptám se. Neodpoví.
„Obvykle se ho nezastávám,“ řeknu. „Ale v tomhle případě... to nepatří jenom tobě.“ „Já vím,“ řekne podrážděně. „Jistěže mu to ukážu. Ale nejdřív si to přečtu sama.“
Na to nemůžu nic říct. Většinu života jsem si všechno nechával pro sebe a donekonečna to převracel v hlavě. Nutkání podělit se o něco s někým je pro mě nové, nutkání zastírat stejně přirozené jako nádech a výdech.
Povzdechne si a pak si odlomí kousek z mého muffi nu. Klepnu ji přes prsty. „Hej, tamhle jich máš spoustu.“
„Tak proč se o ten svůj tak bojíš?“ opáčí s úsměvem.
„Jedna nula pro tebe.“
Přitáhne si mě k sobě za košili a políbí mě. Vsunu jí ruku pod bradu a při dalším polibku ji podržím.
Pak si všimnu, že mezitím uždibla další kousek sladkého těsta. Odtáhnu se a zabodnu do ní pohled.
„Tak dost,“ pohrozím jí. „Nemám ti podat vlastní? Bude to vteřinka.“
Zazubí se. „Na něco jsem se tě chtěla zeptat. Co bys po ránu řekl na malý genetický testík?“
Malý genetický testík. Ta slova mě zasáhnou jako paradox.
„Kvůli čemu?“ zeptám se. Jako by po mně chtěla, abych se vysvlékl do naha.
„Ten chlápek, co jsem ho potkala – Matthew – dělá tady v laboratoři
a říkal, že by ho po vědecký stránce zajímaly naše geny,“ vysvětlí Tris.
„Zvlášť po tobě se ptal, protože ty máš být něco jako anomálie.“
„Anomálie?“
„Jo. Vypadá to, že jednou se chováš jako Divergentní a jindy zase ne. Co já vím. Prostě je zvědavej. Nemusíš tam se mnou chodit.“
Vzduch kolem mé hlavy je najednou tíživý a teplý. Poškrábu se na
týle, abych se necítil tak nesvůj. Do hodiny se na obrazovkách objeví otec s matkou. V tu chvíli si uvědomím, že je vidět nechci.
„Půjdu, co by ne,“…
