Kapitola 17
Podrobné reportáže o „zběsilých“ vraždách na západním pobřeží vévodily titulní straně San Francisco Examinera. Vypuklo pravé peklo.
William a Michael to sledovali toho večera v televizi. Byli na sebe pyšní, i když čekali, že se o jejich činech veřejnost brzy dozví. Vlastně s tím počítali, takový byl plán.
Byli výjimeční. Zvláštní tým vybraný pro tuhle misi. Znovu na cestě.
Večeřeli v restauraci ve Woodland Hills severně od L. A. Lidé u okolních stolů se po nich otáčeli. Jak by ne? Oba byli vysocí, s blond vlasy svázanými do ohonu, urostlí, svalnatí a celí oblečení v černém. William a Michael mohli sloužit jako příklady moderních mladých mužů: divoké zvíře a princ z pohádky v jednom.
Vraždy byli hlavní zprávou večerního televizního zpravodajství. Na kameru promlouvali vyděšení lidé z Los Angeles, Las Vegas, San Franciska a San Diega a svěřovali se se svými naprosto nezajímavými názory.
Michael se zamračil a obrátil se na svého bratra. „Vůbec nic nepochopili. Teda skoro nic. Zatracený idioti.“
William si ukousl sendviče bez chuti a pak se znovu zadíval na televizi. „V novinách a v televizi nikdy nic nechápou, bráško. Je to součást složitějšího problému, se kterým se bude muset něco udělat. Jako s těmi právníky v Mill Valley. Už jsi dojedl?“
Michael si nacpal do úst velký zbytek extra krvavého hamburgeru. „Jo, ale mám pořád hlad. Potřeboval bych se nakrmit.“ Jeho krásné modré oči se zaleskly.
William se usmál a políbil bratra na tvář. „Tak pojď. Mám na dnešní večer něco v plánu.“
Michael se zarazil. „Neměli bychom být opatrnější? Jdou po nás policajti, ne? Mají o nás zájem.“
William se nepřestal usmívat. Měl rád bratrovu naivitu. Bavila ho. „Mají o nás zájem a budou mít ještě větší. No tak, bráško. Oba se potřebujeme nakrmit. Zasloužíme si to. A kromě toho, policie neví, kdo jsme. Tohle si pamatuj: policajti jsou neschopný blbci.“
William řídil jejich bílou dodávku Zpátky přes Woodland Hills, kudy projeli, než se zastavili na večeři. Mrzelo ho, že nemohli vzít s sebou kočku, ale tenhle výlet byl příliš dlouhý. Zajel s autem do přehnaně osvětleného nákupního centra a studoval nápisy: Wal-Mart, Denny’s, Staples, Circuil City, banka Wells Fargo. Nenáviděl všechna ta místa stejně jako lidi, kteří je navštěvovali.
„Snad nehledáme kořist tady?“ podivil se Michael. Jeho jasně modré oči se zájmem přebíhaly po okolí.
William zavrtěl hlavou. „Jasně že ne. Tihle lidé za to nestojí, Michaeli. No, možná tamhleta blondýna v džínách by v nouzi ušla.“
Michael naklonil hlavu ke straně a olízl si rty. „Jo, ta by šla. Jako předkrm.“
William vyskočil z dodávky a zamířil ke vzdálenému konci parkoviště. Kráčel s úsměvem, s hlavou vztyčenou. Bratři prošli za bankou Wells Fargo a přes plné parkoviště restaurace Dennys, o níž si William pomyslel, že páchne přepáleným tukem a tlustými lidmi.
Když Michael pochopil, kam jeho bratr míří, začal se usmívat. Něco podobného nedělali poprvé.
Před nimi se rýsoval pochmurný černobílý vývěsní štít, ozářený reflektorem. Pohřební ústav Sorel.
