Kapitola 83
Vrátil jsem se do Washingtonu a vzal si tolik potřebný den volna. Proč ne? V poslední době jsem se s dětmi moc neviděl a kromě toho byla sobota.
Damon, Jannie a já jsme odpoledne zamířili do Corcoranovy umělecké galerie. Ty malé příšerky dělaly nejdříve různé obličeje, ale když jsme vstoupili do Paláce zlata a světla, upadly do naprostého transu. Nemohl jsem je odtamtud dostat. Typické.
Když jsme kolem čtvrté konečně dorazili domů, Nana mi řekla, že mám zavolat Timu Bradleymu ze San Francisco Examineru. Nechte mě být. Tenhle případ snad nikdy neskončí. Proč mám volat Jamillinu příteli?
„Mám ti vyřídit, že je to důležité,“ řekla Nana. Pekla dva třešňové koláče. Připomnělo mi to, jak je dobré být doma.
V Kalifornii byla jedna hodina. Zavolal jsem Timu Bradleymu do kanceláře. Zvedl to okamžitě. „Bradley.“
„Tady detektiv Alex Cross.“
„Zdravím. Doufal jsem, že se ozvete. Jsem přítel Jamilly Hughesové.“
Tohle už jsem věděl. Přerušil jsem ho. „Je v pořádku?“
„Proč se na to ptáte, detektive? Včera jela do Santa Cruz. Věděl jste o tom?“
„Zmínila se, že se tam možná vypraví. Jel někdo s ní?“ zeptal jsem se. „Radil jsem jí, aby s sebou někoho vzala.“
Jeho reakce byla strohá a obranná. „Ne. Jak Jamilla vždycky říká, je už velká holka a má u sebe velkou pistoli.“
Zamračil jsem se a zavrtěl hlavou. „Co se tedy děje? Stalo se něco?“
„No, vlastně ne. Jenom tolik, že mi měla včera večer zavolat a neozvala se. Dělám si trochu starosti. Nejspíš o nic nejde. Ale říkal jsem si, že vy toho o tom případu víte nejvíc…“
„Dělá podobné věci často?“ zeptal jsem se.
„Jako že pracuje na případu i ve volných dnech? Ano. Je to přece Nezmar. Ale rozhodně by mi zavolala, když to slíbila.“
Nechtěl jsem mu přidělávat starosti, ale dostal jsem o Jamillu strach. Vzpomněl jsem si na své dvě poslední partnerky, které obě zemřely a jejich vraždy nebyly dodnes objasněny. Génius tvrdil, že Betsey Cavalierrovou zabil on. Nedávno zemřela Maureen Cookeová v New Orleansu. Že by teď byla na řadě Jamilla Hughesová?
„Zavolám na policii v Santa Cruz. Dala mi číslo na nějakého Conovera. Zapsal jsem si ho do zápisníku. Zavolám mu okamžitě.“
„Tak dobře. Děkuji, detektive. Dáte mi vědět, co jste zjistil?“ zeptal se reportér Tim. „Ocenil bych to.“
Slíbil jsem, že se mu ozvu, a pak se pokusil sehnat poručíka Conovera na ústředí policie v Santa Cruz. Nebyl ve službě, ale já se nenechal odbýt a chvilku se oháněl jménem Kyla Craiga. Seržant mi nakonec neochotně dal jeho číslo domů.
Vytočil jsem ho, a když to někdo zvedl, uslyšel jsem hlasitou hudbu, kterou jsem odhadl na 112. „Máme mejdan u bazénu. Přijďte taky. Nebo zavolejte v pondělí,“ řekl mužský hlas. „Zatím nashle.“
Linka oněměla.
Vytočil jsem číslo znovu a řekl: „Poručíka Conovera, prosím. Je to naléhavé. Tady detektiv Alex Cross. Jde o detektivku Jamillu Hughesovou ze San Franciska.“
„Ale, kruci,“ uslyšel jsem a pak: „Conover u telefonu. Kdo je zas tohle?“
Co nejstručněji jsem mu vysvětlil, kdo jsem a co mám s tím případem společného. Měl jsem pocit, že je Conover opilý. Nebyl ve službě, ale proboha nebyly ani dvě hodiny místního času.
„Odjela hledat do kopců upíry,“ řekl a uchechtl se. „V Santa Cruz žádný upíři nejsou, detektive. Můžete mi věřit. Jsem si jistej, že je v pořádku. Nejspíš už vyrazila zpátky do San Franciska.“
„Zatím došlo nejméně k pětadvaceti vraždám, spáchaným v upířím stylu.“ Snažil jsem se přinutit Conovera, aby se pokusil soustředit. „Věší své oběti a vykrvují je.“
„Pověděl jsem vám, co vím, detektive,“ řekl. „Možná bych mohl zavolat pár hlídkových aut,“ dodal.
„Udělejte to. A já zatím zavolám FBI. Oni na upíry věří. Kdy jste viděl inspektorku Hughesovou naposledy?“
Zaváhal. „Kdo ví? Když o tom tak přemýšlím, mohlo by to být tak před čtyřiadvaceti hodinami.“
Zavěsil jsem. Conover se mi nelíbil ani za mák.
Pak jsem si sedl a zamyslel se nad vším, co se stalo od té doby, kdy jsem poprvé potkal inspektorku Hughesovou. Z toho případu mi šla hlava kolem. Nikd…
