7
Herb mu sdělil, že jeho teta Germaine je po smrti. Od Very se dověděl, že se konečně podařilo sehnat peníze na obecní dům v Pownalu a se stavbou se začalo asi před měsícem, jakmile země po mrazech trochu povolila. Herb dodal, že se jim nabízel, jenže poctivá práce jim nejspíš připadá moc drahá. „Tak už toho nech, ty chudáčku ublížená,“ odbyla ho Věra.
Nastalo krátké ticho, jež posléze prolomila Vera. „Doufám, Johnny, že si uvědomuješ, že tvoje uzdravení je zázrak Boží. Doktoři už ztráceli naději. V Matoušovi, v deváté kapitole, se můžeme…“
„Vero,“ spustil Herb varovně.
„Jistěže to byl zázrak, mami. Já to vím.“
„Ty… to víš?“
„Jistě. A chci si o tom s tebou promluvit… poslechnout si, co si o tom myslíš… jakmile se zase postavím na nohy.“
Zírala na něj s vytřeštěnýma očima a otevřenými ústy. Johnny přejel pohledem na otce a jejich oči se na okamžik setkaly. Všiml si výrazu úlevy, který se otci rozlil po tváři. Herb téměř neznatelně přikývl.
„Přerod!“ vyhrkla Vera. „Můj synáček prodělal duchovní přerod! Chvála Bohu!“
„Pššt, Vero,“ tišil ji Herb. „V nemocnici se nesluší chválit Boha takhle nahlas.“
„Nechápu, proč by to měl někdo brát jinak než jako zázrak, mami. A my o tom budeme ještě hodně mluvit. Jakmile se dostanu odtud.“
„Vrátíš se domů,“ prohlásila. „Zpátky tam, kde jsi vyrůstal. Budu o tebe pečovat a budeme se společně modlit, abychom pochopili.“
Usmíval se na ni, i když mu to dělalo potíže. „Jasně. Mami, prosím tě, nemohla bys zajít na sesternu a požádat Marii, jestli by mi sem neposlala trochu džusu? Nebo zázvorovou limonádu? Nejspíš jsem si odvykl mluvit, takže mi vyschlo…“
„Samozřejmě.“ Políbila ho na tvář a vstala. „Tys mi ale zhubl. Ale počkej, to dáme do pořádku, jen co se vrátíš domů.“ Vyšla z místnosti a cestou ještě vrhla na Herba vítězoslavný pohled. Slyšeli její kroky, jak se vzdalují chodbou.
„Jak dlouho už je na tom takhle?“ zeptal se Johnny tiše.
Herb potřásl hlavou. „Od tý tvý nehody se to postupně zhoršuje. Ale začalo to už dávno předtím. Přece víš. Vzpomínáš si.“
„Je…“
„Já nevím. Někde na jihu žijou lidi, co krotí hady. Tomu já říkám šílenství. Ona nic takového nedělá. A co ty, Johnny, jak jseš na tom? Doopravdy?“
„Nevím,“ odpověděl Johnny. „Tati, kde je Sára?“
Herb se k němu naklonil a sevřel jeho ruce koleny. „Nerad ti to říkám, Johne, ale…“
„Vdala se? Ona se vdala?“
Herb neodpověděl. Jenom pokývl hlavou, aniž se na Johnnyho podíval.
„Panebože,“ pronesl Johnny dutě. „Toho jsem se bál.“
„Před třemi roky si vzala nějakého Waltera Hazletta. Je to právník. Mají spolu dítě, chlapečka. Johne… nikdo pořádně nevěřil, že se probudíš. Samozřejmě kromě tvé matky. Nikdo z nás neměl důvod věřit, že se probudíš.“ Hlas se mu třásl a hrdlo se mu svíralo pocitem viny. „Doktoři říkali… na tom vlastně nezáleží. I já jsem to vzdal. Strašně nerad to přiznávám, ale je to tak. Můžu tě jenom poprosit, abys to pochopil… u mě i u Sáry.“
Snažil se říct, že chápe, jenže z hrdla se mu vydralo jen jakési zoufalé zachrčení. Zmocnil se ho pocit, že je najednou nesmírně starý a nemocný, a zčistajasna tonul v zoufalství. Ztracené roky života ho najednou tížily jako valník cihel – ne obrazně, ale doslova.
„Johnny, neber si to tak. Na světě jsou jiné věci. Hezké věci.“
„Bude… bude mi chvíli trvat, než se s tím smířím,“ vykoktal.
„Jo. Já vím.“
„Vídáš se s ní někdy?“
„Občas si napíšeme. Seznámili jsme se po té tvé nehodě. Je to milá holka, fakt milá. Pořád ještě učí v Cleaves, i když jsem slyšel, že tam má v červnu končit. Je šťastná, Johne.“
„To je dobře,“ zachrčel. „Aspoň někdo.“
„Synku…“
„Doufám, že si tu nešuškáte žádné tajnosti,“ pravila Vera Smithová zvesela, když vstoupila do pokoje. V ruce držela džbánek plný ledu. „Říkali, že ovocnou šťávu ještě nemůžeš, Johnny, tak jsem ti přinesla zázvorovou limonádu.“
„Děkuju, mami.“
Přejela pohledem z Herba na Johnnyho a zpátky. „Co jste si tady šuškali? Co mají znamenat ty protažené obličeje?“
„Jenom jsem říkal Johnnymu, že bude muset tvrdě makat, aby…
