5
Herb položil sluchátko a podíval se na ně. Díval se na ně dlouho. Z vedlejšího pokoje k němu doléhaly zvuky televize nastavené skoro na nejvyšší hlasitost. Oral Roberts mluvil o kopané a o uzdravující síle Ježíšovy lásky – ty dvě věci spolu zřejmě měly nějak souviset, jenže Herb nepochopil jak. To kvůli tomu telefonu. Oralův hlas hřměl a burácel. Za chvilku pořad skončí a Oral jej uzavře spikleneckým sdělením, že jeho posluchače čeká něco dobrého. Zdá se, že tentokrát bude mít pravdu.
Můj synek, pomyslel si Herb. Zatímco Vera se modlila, aby se stal zázrak, Herb se modlil, aby jeho syn zemřel. To Veřina modlitba byla nakonec vyslyšena. Co to mělo znamenat a co to říkalo o něm? A co to udělá s ní?
Vešel do obývacího pokoje. Věra seděla na gauči. Nohy v růžových pantoflích si opírala o podnožku. Na sobě měla svůj starý šedý župan. Jedla praženou kukuřici rovnou ze stroje. Od Johnnyho nehody přibrala skoro dvacet kilo a její krevní tlak vystřelil nahoru. Doktoři jí chtěli předepsat nějaké léky, ale Věra odmítla – pokud si Bůh přeje, aby měla vysoký tlak, tvrdila, pak ho bude mít. Herb jednou poukázal na to, že Boží vůle jí nikdy nezabránila v užívání ibuprofenu, když ji bolela hlava. Odpověděla mu tím nejlaskavějším trpitelským úsměvem spojeným s její nejmocnější zbraní: mlčením.
„Kdo to byl?“ zeptala se ho, aniž spustila oči z televize. Oral právě objímal paží známého zadáka týmu NFC. Promlouval ke ztichlým zástupům. Zadák se skromně usmíval.
„… všichni jste dnes večer slyšeli, jak tento výborný atlet zneužíval své tělo, svůj chrám Páně. A také jste slyšeli…“
Herb televizi vypnul.
„Herberte Smithi!“ Napřímila se tak rychle, až si málem rozsypala kukuřici. „Já se na to dívám! Tohle je…“
„Johnny se probudil.“
„… Oral Roberts a…“
Slova se jí zadrhla v ústech. Zdálo se, že se na gauči celá skrčila, jako by se bála, že ji uhodí. Díval se na ni a nedokázal říci více, rád by dal najevo radost, ale bál se. Příliš se bál.
„Johnny…“ Zarazila se, polkla, zkusila to znovu. „Johnny… náš Johnny?“
„Ano. Skoro čtvrt hodiny mluvil s doktorem Brownem. Zřejmě to nakonec není to, co si mysleli… to falešné probuzení. Mluví souvisle. Může se hýbat.“
„Johnny se probudil?“
Zvedla ruce k ústům. Zpola plný přístroj na pražení kukuřice jí pomalu sklouzl z klína, skutálel se na koberec a rozsypal kukuřici po celém pokoji. Přikryla si dlaněmi spodní polovinu obličeje. Vyvalila oči tak silně, až se Herb polekal, že jí vypadnou a budou se jí klátit pod bradou na očních nervech. Pak je zavřela. Zpoza dlaní jí vycházel slabý mňoukavý zvuk.
„Vero? Není ti nic?“
„Ach Bože, děkuji Ti, neboť Tvá vůle bude až na věky, mého Johnnyho, vrátil jsi mi mého Johnnyho, nejdražší Bože, celý život Ti budu děkovat za Johnnyho za Johnnyho ZA JOHNNYHO –“ Její hlas sílil do podoby hysterického, vítězného křiku. Vykročil k ní, chytil ji za klopy županu a zatřásl s ní. Najednou jako by se čas obrátil, přeložil se jako kus látky – jako by se vrátil onen večer, kdy se z téhož telefonu v témže telefonním koutku dověděli o nehodě.
Tak nebo tak, pomyslel si Herb Smith zmateně.
„Můj nejmilovanější Bože Kriste Ježíši můj Johnny to je zázrak, jak jsem říkala, zázrak…“
„Nech toho, Vero!“
Oči jí potemněly a zračila se v nich hysterie. „Lituješ, že se probudil? Po těch letech, co sis ze mne dělal blázny? Cos říkal lidem, že jsem šílená?“
„Vero, nikdy jsem nikomu neříkal, že jsi šílená.“
„Říkal jsi jim to očima!“ vyjela na něj. „Ovšem můj Bůh si z posměšků nic nedělal. Nebo snad dělal, Herberte? Co?“
„Ne,“ odpověděl. „Nejspíš ne.“
„Říkala jsem to. Říkala jsem, že Bůh má s mým Johnnym plány. Teď vidíš sám, že jeho ruka začíná působit.“ Vstala. „Musím za ním. Musím mu to povědět.“ Zamířila ke skříni, kde visel její kabát, zřejmě dokonale zapomněla, že má na sobě župan a noční košili. Z tváře jí vyzařovalo naprosté vytržení. Jakýmsi zvláštním, skoro rouhačským způsobem mu připomínala samu sebe v den, kdy se brali. Její růžové pantofle zašlapávaly kukuřici do kobe…
