16
Willie
K velkému překvapení patřilo několik nadcházejících let k těm nejnešťastnějším, která Jamie Fraser prožil, kromě těch, kdy byl ženatý.
Nebyl zodpovědný za své poddané ani za nikoho jiného, měl na starost jen koně a jeho život byl poměrně jednoduchý. I když si ho koronerův dvorec nevšímal, Jeffries vypustil mezi ostatní služebnictvo dost zvěstí o Ellesmerově smrti, že se k němu chovali s velikou úctou, ale jeho společnost nevyhledávali.
Jídla měl dost, slušné i teple ho oblékli a občasný tajný dopis ho ujistil o tom, že na Lallybrochu je to podobné.
Tento tichý život na Helwateru měl i jednu další výhodu, že mohli utužovat své podivné přátelství s Lordem Johnem Greyem. Ten se stavoval jednou za čtvrt roku, jak slíbil, a pokaždé zůstal u Dunsanyů několik dní na návštěvě. Nesnažil se mu nijak vysmívat, dokonce s Jamiem ani nemluvil, vyjma několika formálních příležitostí.
Velice pomalu si začal Jamie uvědomovat, co naznačovala lady Dunsanyová, když mu nabízela propuštění. „John – lord John Grey – pochází z rodiny s významným vlivem. Jeho otčím je – no, to s tím nesouvisí,“ řekla tenkrát. Ale souviselo. Nebylo to přání Jeho Veličenstva, co ho sem přivedlo, místo aby se plahočil napříč celým oceánem a téměř otročil v Americe; byla to práce Johna Greye.
A neudělal to z pomsty nebo s nějakými pokoutnými úmysly, protože se mu nikdy nevysmíval ani se nepovyšoval; vždy s ním mluvil laskavě. Ne, přivedl ho sem, protože to bylo to nejlepší, co pro něj mohl udělat; tenkrát ho prostě nemohl nechat propustit, a tak udělal, co bylo v jeho silách, aby mu zajetí ulehčil – dal mu vzduch, světlo a koně.
Stálo ho to nějaké úsilí, ale udělal to. Když se při příští čtvrtletní návštěvě Grey objevil ve stájích, Jamie počkal, až bude důstojník sám. Zrovna obdivoval vykleštěného hnědáka. Postavil se vedle Greye, který se opíral o plot. Nějakou dobu tiše pozorovali koně.
„Králův pěšák na královu čtyřku,“ řekl po dlouhé chvíli tiše Jamie a na muže vedle sebe se ani nepodíval.
Vycítil jeho překvapení, Grey ho pozoroval, ale neotočil se na něj. Potom uslyšel zaskřípání dřeva pod jeho předloktím, jak se Grey otočil a znovu opřel o plot.
„Královnin kůň na královnina střelce,“ odpověděl Grey, chraptěl více než obvykle.
Od té doby přišel Grey pokaždé do stájí, seděl na Jamieho hrubé židli a povídali si. Neměli šachovnici a někdy si zahráli jen tak slovně, ale konverzace pokračovala do pozdních hodin. To bylo Jamieho jediné spojení s vnějším světem, a malé potěšení, na které se oba každý čtvrt rok těšili.
Nade vše ostatní měl Willieho. Helwater byl zasvěcen koním; ještě než stál chlapec pevně na nohách, dědeček ho posadil na poníka a vozil ho ve výběhu dokola. A než mu byly tři roky, už jezdil sám – pod bedlivým dohledem MacKenzieho, čeledína.
Willie byl silný, odvážný, zdravý chlapec. Měl oslnivý úsměv, že by oslepil i ptáky na stromech, kdyby chtěl. Byl ale také hodně rozmazlený. Byl devátým hrabětem Ellesmeru a jediným dědicem Ellesmeru i Helwateru, navíc neměl matku ani otce, aby ho krotili. A tak se všemi mával – se svými shovívavými prarodiči, s mladou tetou i se služebnictvem – s výjimkou MacKenzieho.
Blížilo se to. Dosud stačilo pohrozit malému Williemu, že mu nebude smět pomáhat s koňmi, a nejhorší vylomeniny ve stáji přestaly. Ale dříve či později samotné výhrůžky nebudou dostačující, a tak čeledín MacKenzie přemýšlel, co se stane, až se neudrží a jednu tomu malému rošťákovi vlepí.
Jako chlapce ho řezali jako žito, vždy přiskočil nejbližší mužský příbuzný, který byl na dosah. Nikdy se potom nechoval k ženám tak, jak teď Willie mluví se svou tetou a služebnými. Stále v něm narůstala touha zavřít ho do prázdného boxu ve stájích, aby se jeho chování zlepšilo.
Ale s Williem si většinou užil zábavy. Chlapec MacKenzieho přímo zbožňoval a jak vyrůstal, trávil hodiny v jeho společnosti, jezdil na mohutných tažných koních, kteří tahali válce vysoko v polích, a nejistě posedával nahoře na voze se senem, když v létě sjížděl…
