33
Ukrytý poklad
„Vypadáš spíš jako pavián,“ poznamenala jsem.
„Opravdu? A co to je?“ I když dovnitř do pokoje pronikal napůl otevřeným oknem ledový listopadový vzduch, Jamie vypadal, že mu to vůbec nevadí, a odložil košili na malou hromádku s oblečením.
Požitkářsky se protáhl, byl úplně nahý. Klouby mu trošku zapraskaly, když prohnul záda a ruce si položil na začouzený trám nad hlavou.
„Bože, jaká pohoda, že nemusíme být na koni!“
„Hm. To se nedá ani slovy vyjádřit, jak je to příjemné spát ve skutečné posteli a ne v mokrém vřesu.“ Přetočila jsem se a vychutnávala si teplo těžkých duchen. Leželi jsme na měkké matraci z husího peří a všechny bolavé svaly se teď mohly uvolnit.
„Takže řekneš mi, co je ten pavián?“ chtěl vědět Jamie. „Anebo říkáš ty poznámky jen tak pro pobavení?“ Otočil se, aby si z toaletního stolku vzal roztřepenou vrbovou větvičku, a začal si čistit zuby. Při tom pohledu jsem se zasmála; pokud tady můj minulý pobyt nezanechal žádný jiný vliv, tak si alespoň všichni Fraserové a Murrayové – na rozdíl od ostatních lidí z vysočiny, a vlastně i Angličanů – pořádně čistili zuby.
„Pavián,“ řekla jsem a vychutnávala jsem si pohled na jeho svalnatá záda, která se hýbala, jak si čistil zuby, „je druh velké opice s rudým pozadím.“
Zasmál se a zakuckal se s proutkem v puse. „Dobře,“ řekl a vytáhl si proutek z pusy, „nebudu tě kritizovat za tvá pozorování, Sassenachová.“ Ušklíbl se na mě, ukázal třpytící se bílé zuby a odhodil větvičku. „Už je to třicet let, co mi dal někdo výprask,“ řekl a pomalu si přejížděl rukama po svém planoucím zadku. „Už jsem zapomněl, jak to štípá.“
„A tuhle mladý Ian přemýšlel, že musíš mít na zadku snad hroší kůži,“ řekla jsem pobaveně. „Myslíš, že to stálo za to?“
„No, to jo,“ řekl věcně a vklouzl do postele vedle mě. Jeho tělo bylo chladné a pevné jako mramor, vyjekla jsem, ale neprotestovala, když si mě přivinul na svou hruď. „Bože, ty jsi teploučká,“ zamumlal. „Přitulíme se, ne?“ Jeho nohy se vtiskly mezi mé, vzal mě za zadek a přitáhl blíž.
Spokojeně povzdechl a já se pod ním uvolnila. Cítila jsem, jak se skrz tenkou bavlnu noční košile, co mi půjčila Jenny, naše teploty vyrovnávají. V krbu hořel oheň z rašeliny, ale v takové zimě to moc nepomáhalo. Tělesné teplo bylo mnohem lepší.
„Ano, stálo,“ řekl. „Mohl jsem seřezat mladého Iana jako smyslů zbavený – jednou nebo dvakrát to tak jeho otec udělal – ale to by k ničemu nebylo, jen by to posílilo ještě více jeho odhodlání utéci z domu, jakmile by se mu k tomu naskytla příležitost. Ale teď, než to příště zase udělá, si to bude muset dobře rozmyslet.“
Mluvil s jistotou a já cítila, že má bezpochyby pravdu. Mladý Ian vypadal zmateně. Rodiče mu odpustili, matka ho políbila a otec krátce objal, potom šel do postele s rukama plnýma koláčků, což byla velice divná odměna za jeho neposlušnost.
I Jamie dostal polibky; myslím, že to pro něj bylo důležitější, než jaký mělo jeho představení dopad na Iana.
„Alespoň už na tebe nejsou Jenny s Ianem naštvaní,“ řekla sem.
„Ne. Myslím, že oni ani nebyli moc naštvaní; jen nevěděli, co mají dělat s chlapcem,“ vysvětloval. „Vychovali už dva syny a oba dva, mladý Jamie i Michael, jsou moc šikovní. Oba dva jsou ale také velmi podobní Ianovi – mluví potichu a jsou poslušní. Mladý Ian je celkem potichu, ale je mnohem více podobný své matce – a mně.“
„Fraserové jsou paličatí, že?“ řekla jsem s úsměvem. Toto byl jeden z hlavních rysů klanu, který jsem pochopila, když jsem poznala Jamieho, a během té dlouhé doby mě nic nepřesvědčilo o opaku.
Zakuckal se.
„No, tak nějak. Mladý Ian může vypadat jako Murray, ale je to celý Fraser, tak je to. A na tvrdohlavého muže nemá význam řvát nebo tlouci ho; jen ho to utvrdí v jeho názoru.“
„Budu si to pamatovat,“ řekla jsem suše. Jednou rukou mě hladil po stehně a pomalu mi vyhrnoval noční košilku. Jamieho vnitřní oheň se rozhořel a jeho stehna, přitisknutá k mým, byla tvrdá. Jedním kolenem do mě lehce šťouchnul, hledal skulinu mezi mými stehny. Vzala jsem…
