52
Noc těžkého dne
Stavení, kam odnesli mrtvé tělo, bylo od domu docela daleko – byla to spíše kůlna na nářadí za zahradou pro kuchyň. Měsíc ubýval a byl teprve nad horizontem, ale osvětloval stavení dobře na to, aby byla jasně vidět kamenná pěšina vedoucí zahradou a oproti zdi vypadaly větve špalírových ovocných stromů jako černé pavučiny. Někdo tam kopal; cítila jsem vlhkou vůni čerstvé půdy a já se při pocitu na červy a prsť zachvěla.
Jamie to ucítil a položil mi zlehka ruku na záda.
„V pořádku, Sassenachová?“ zašeptal.
„Ano,“ stiskla jsem na ujištěnou jeho volnou ruku. Těžko by asi Betty pohřbili v zahradě u kuchyně; kopání muselo být od něčeho prozaického, jako okopávání cibule nebo hloubení řádků a setí hrášku. To mě uklidnilo, ale ještě pořád jsem cítila chlad a mravenčení.
Ani Jamiemu to nebylo příjemné, i když navenek působil vyrovnaně jako vždy. Smrt mu nebyla cizí, takže z ní neměl takový strach. Ale byl katolík i Kelt, takže byl přesvědčen o nějakém dalším neviditelném světě, který nastane po smrti tělesné schránky. Bezvýhradně věří v tannasgeach – v ducha – a rozhodně nechce žádného potkat. Ale když jsem se pro něco rozhodla, byl odhodlán jít se mnou kamkoliv; pevně mě chytil za ruku a nepustil.
Také jsem jeho ruku stiskla a byla vděčná za jeho přítomnost. Když by se mluvilo o tom, jak by se Bettyně duchovi zamlouval můj navrhovaný plán, bylo mi jasné, že uvážené mrzačení těla by se mu rozhodně nelíbilo, ale zároveň bych ho mohla přesvědčit, že její tělo bez duše už je v podstatě jen pouhopouhá hlína.
„Vidět muže rozsekané na bitevním poli je jedna věc,“ řekl mi dříve toho večera, když se ještě se mnou dohadoval. „Je to válka a ta je krutá. Ale vzít břitvu a chladnokrevně pořezat nevinnou ženu…“ Pohlédl na mě temnýma ustaranýma očima. „Jsi si tím jistá, že to musíš udělat, Claire?“
„Ano, jsem,“ řekla jsem a očima jsem sledovala obsah tašky, kterou jsem si chystala. Velkou roli cupaniny, aby nasála tekutiny, malé skleničky na organické vzorky, mou největší pilku na kosti, několik skalpelů, velké ostré nůžky, ostrý nůž zapůjčený z kuchyně… opravdu to byla děsivě vyhlížející sbírka. Nůžky jsem zabalila do ručníku, aby necinkaly o ostatní nástroje, a vložila jsem je do tašky, a velice opatrně jsem volila slova.
„Podívej,“ řekla jsem nakonec a zvedla jsem oči, aby se naše pohledy setkaly. „S tou smrtí bylo něco špatně, to vím. A pokud byla Betty zabitá, tak jí to dlužíme zjistit. Pokud bys byl zavražděn – nechtěl bys snad, aby to někdo dokázal? Aby tě pomstil?“
Dlouho tam nehybně stál a zúženýma očima mě pozoroval. Potom se jeho tvář uvolnila a přikývl.
„Ano, to bych chtěl,“ řekl tiše. Zvedl pilku na kosti a začal ji balit do látky.
Dále už neprotestoval. Dál se mě už neptal, zda si jsem jistá. Prostě jen rozhodně řekl, že pokud půjdu, bude mě doprovázet a tím to haslo.
A co se týče toho, jestli si jsem jistá, tak jsem nebyla. Měla jsem samozřejmě neustálý pocit, že je s tou smrtí něco špatně, ale už jsem si nebyla tak jistá s tím, co je špatně, teď, když se ledový měsíc utápí na prázdné obloze a vítr mi ledovými prsty sahá na tvář.
Betty mohla zemřít třeba jen nešťastnou náhodou, nemusela v tom být zlá vůle. Možná jsem se pletla; mohlo to být jen prosté krvácení z vředu v jícnu, prasknutí aneurysma v krku nebo jiná fyziologická zvláštnost. Nezvyklá, ale přirozená. Nebo jsem si jen chtěla dokázat svou schopnost diagnózy?
Vítr nafukoval můj plášť a já si ho přitáhla jednou rukou ještě těsněji, běhal mi mráz po zádech. Ne. To nebyla přirozená smrt, věděla jsem to. Nedokázala jsem říci, jak to vím, ale Jamie se mě na to naštěstí neptal.
Něco se mi krátce vybavilo v paměti; Joe Abernathy, jeho žoviální úsměv na tváři, se natahoval do krabice s kostmi a říkal u toho: „Zajímalo by mě, zda byste to dokázala i s mrtvým tělem, lady Jane?“
Dokázala; musím. Podával mi lebku a při vzpomínce na Geillis Duncanovou jsem se zachvěla, jako kdyby mnou projel kus ledu.
„Nemusíš to dělat, Claire.“ Jamieho sevřen…
