Kniha druhá
Výzva kapitána
18
Všude dobře, doma nejlíp
Gideon prudce trhl hlavou jako had a chtěl chytit nohu jezdce, který jel před ním.
„Seas!“ Jamie trhl hlavou velkého hnědáka dříve, než stačil kousnout. „Ty jedna ďábelská potvoro,“ mumlal si pod nosem. Geordie Chisholm, který nevěděl nic o tom, že právě unikl Gideonovým zubům, tu poznámku zaslechl a překvapeně se obrátil. Jamie se usmál, omluvně se dotkl schlíplého klobouku a pobídl koně, aby předjel Chisholmovu dlouhonohou mulu.
Jamie bodl Gideona pořádně do slabin, aby předjeli pomalejší část výpravy a byli dost vepředu na to, aby nikoho nepokousal, nekopl skotačící děti nebo nezpůsobil jiné problémy. Po týdenní cestě už měl hřebcovy sklony pěkně v malíčku. Pomalým klusem projel kolem Marsali a Brianny, které byly v polovině konvoje; minul také Claire a Rogera a mířil do čela příliš rychle na to, aby stihl něco víc než je pozdravit zamáváním klobouku.
„A mhic an dhiobhail,“ řekl, dal si klobouk zpátky na hlavu a sklonil se nad hlavu koně. „Jsi příliš živý a to by nedělalo dobrotu. Uvidíme, jak dlouho to vydržíš v divokém terénu, co?“
Prudce trhl doleva, sjeli z cesty, dusali po suché trávě, otřeli se o bezlistý keř svídy, která kolem nich šlehala větvemi. Co ta ďábelská potvora potřebovala, byla rovná zem, kde by ho Jamie pořádně prohnal tryskem a přivedl by zpět zase pokorného beránka. Vzhledem k tomu, že v dosahu dvaceti mil nebyla žádná rovná plocha, musí udělat hned tu druhou nejlepší věc.
Uchopil otěže, mlaskl jazykem, zabořil obě paty do jeho slabin a hnal ho nahoru do kopce tryskem, jako kdyby za nimi stříleli z kanónu.
Gideon byl dobře rostlý, byl dobře rostlý a živený, rychlý jako vítr. To je důvod, proč si ho Jamie koupil. Také měl pevnou tlamu a na koně byl až moc horkokrevný, proto také moc nestál. Ale i tak to bylo více, než si mohl Jamie dovolit.
Když přepluli malý potok, přeskočili padlý strom a hnali se do téměř kolmého kopce pokrytého zakrslými duby, začal Jamie uvažovat, zda opravdu uzavřel obchod, nebo spáchal sebevraždu. To byla poslední souvislá myšlenka, než se Gideon vrhl na stranu, otřel Jamieho nohu o strom a znovu vyrazil prudce dolů po druhé straně kopce do hustého křoví, až mu od mohutných plochých kopyt odletovaly kusy kamenů.
Po půl hodině uhýbání před nízkými větvemi, brouzdání se bystřinami a trysku do všech kopců, které Jamie spatřil, se stal Gideon ne přímo povolným, ale byl dostatečně unavený na to, aby se na něm dalo jet. Jamie byl promáčený, samá modřina, půl tuctu odřenin mu krvácelo a oddechoval skoro tak ztěžka jako kůň. Byl ovšem stále v sedle a velel.
Otočil koně k západu slunce a znovu mlaskl jazykem.
„Tak jdeme,“ řekl. „Pojedeme domů.“
Byli už vyčerpaní, ale když kolem sebe neviděli známou krajinu, otočil Gideona a za chvíli už byli na malém kopci, který poznávali.
Jeli po hřebeni a hledali cestu, kudy by se průrvou mezi topoly a smrky mohli bezpečně dostat dolů. Skupina nebyla od něj daleko, to věděl, ale přece jen to zabere nějaký čas, než se k nim bude moci připojit před příjezdem do Ridge. Ne že by je nemohla vést Claire nebo MacKenzie, ale přál si vrátit se na Fraser Ridge v čele skupiny, chtěl přivést své lidi domů osobně.
„Bože, ty si snad myslíš, že jsi Mojžíš,“ zamumlal a zakroutil hlavou.
Kůň už byl zpěněný a když se před nimi rozestoupily stromy, Jamie zastavil a udělal krátkou pauzu – povolil otěže, ale pořád je pevně svíral, aby si ta obluda nedovolila žádný úskok. Stáli pod stříbrnou břízou na okraji malé, asi čtyřicet stop hluboké průrvy; doufal, že kůň si sám sebe příliš cení na to, aby se tam střemhlav vrhl, ale bude lepší být ve střehu, kdyby ho náhodou napadlo shodit jezdce rovnou mezi vavříny dole pod nimi.
Vítr vál od západu. Jamie pozvedl bradu a vychutnával si dotek chladivého vzduchu na rozpálené tváři. Země se táhla a vlnila v hnědé a zelené barvě, tu a tam zazářila barvami a v prohlubních se stále ještě držela mlha jako kouř z ohniště. Při tom pohledu se v něm rozlil kl…
