ČTVRTÁ ČÁST
Cesta
KAPITOLA DESÁTÁ
Byl to dlouhý a únavný let. Nemohli doplňovat palivo ve vzduchu, protože jim k tomu scházelo drahé vybavení. Tento hercules byl pouze vězeňskou lodí, prokazující laskavost afghánské vládě, která by si měla svého muže vyzvednout na Kubě sama, ale neměla vhodné letadlo.
Letěli přes americké základny na Azorách a v Ramsteinu v Německu a pozdě odpoledne následujícího dne C-130 začal sestupovat k velké základně Bagrám na jižním okraji nehostinné planiny Šomali.
Posádka letadla se dvakrát vyměnila, ale vojáci z eskorty byli celou dobu stejní, četli si, hráli karty a podřimovali, zatímco je čtyři rychle rotující vrtule za okénky unášely stále více na východ. Vězeň zůstal v poutech. Také on se snažil co nejvíce spát.
Hercules zajel na odstavnou plochu vedle velkého hangáru, nejnápadnějšího objektu v americké zóně bagrámské základny, kde už na něj čekal uvítací výbor. Major americké vojenské policie, který velel eskortě, s uspokojením zaznamenal, že Afghánci neponechali nic náhodě. Kromě vězeňské dodávky se dostavilo dvacet vojáků z afghánských zvláštních jednotek pod velením brigádního generála Jusufa.
Major seběhl po rampě, aby ještě vyřídil dokumenty, než vězně předá. Trvalo to jen několik vteřin. Potom kývl na své kolegy. Ti uvolnili řetěz, který Afghánce poutal k žebru v trupu letadla, a šouravě ho vyvedli do mrazivé afghánské zimy.
Pak ho obklopili vojáci, odtáhli ho k vězeňské dodávce a strčili ho dovnitř. Zabouchli za ním dveře. Americký major usoudil, že by rozhodně nechtěl být na jeho místě. Zasalutoval brigádnímu generálovi, který pozdrav opětoval.
„Dejte si na něj dobrý pozor, pane,“ řekl Američan, „je to pěkně tvrdý chlap.“
„Nebojte se, majore,“ odpověděl afghánský důstojník. „Zbytek svých dnů stráví ve věznici Pul-i-Charki.“
Po pár minutách dodávka odjela, následována nákladním autem s vojáky z afghánských zvláštních jednotek. Mířily na jih do Kábulu. Po setmění se obě vozidla rozdělila, což bylo později oficiálně označeno za nedopatření. Dodávka pokračovala sama.
Pul-i-Charki je obávané a skličující místo východně od Kábulu, nedaleko propasti na východním okraji Kábulské planiny. Za sovětské okupace zde působila tajná policie Khad a neustále zněl křik týraných.
Během občanské války ve věznici skončil život desetitisíců zadržených. Od vytvoření nové, volené vlády Afghánské republiky se situace zlepšila, ovšem kamennými chodbami a celami jako by stále zněla ozvěna přízračného nářku. Dodávka do věznice naštěstí vůbec nedojela.
Patnáct kilometrů poté, co se oddělilo doprovodné nákladní auto, se za dodávku z vedlejší silnice zařadil pickup. Když zablikal, řidič dodávky odbočil na předem dohodnuté místo u cesty a zajel za skupinu nízkých stromů. Potom proběhl „útěk“.
Jakmile dodávka projela posledním kontrolním stanovištěm v Bagrámu, dozorci vězni sejmuli pouta. Ještě za jízdy se převlékl do teplého vlněného šalvar kamízu šedé barvy a obul si vysoké boty. Než sjeli ze silnice, omotal si kolem hlavy obávaný černý turban talibanců.
Akci řídil brigádní generál Jusuf, který přesedl z náklaďáku do pickupu. Na otevřené korbě užitkového vozidla ležela těla čtyř mužů.
Všechna byla nedávno vyzvednuta v městské rnárnici. Dva muži měli vousy a byli oblečení jako talibanci. Ve skutečnosti se jednalo o stavební dělníky, kteří se zabili, když se s nimi zřítilo špatně zajištěné lešení.
Další dva byli oběti dopravních nehod. Afghánské silnice jsou natolik rozbité, že nejlépe se po nich jezdí středem. Uhnout jenom kvůli tomu, že se někdo blíží z protisměru, je považováno za poněkud zbabělé, a tak smrtelné nehody nejsou ničím výjimečným. Oba oholení muži byli oblečení do uniforem vězeňské služby.
Dozorci budou nalezeni s vytasenými pistolemi, ale mrtví; do těl jim vpálili několik kulek. Číhající talibanci byli pohozeni podél cesty, rovněž se zásahy ze zbraní dozorců. Dveře dodávky dostaly několik ran krumpáčem a zůstaly dokořán otevřené. V tomto stavu vůz někdo zítra najde.
J…
