30 KAPITOLA
McMahon byl znovu v konferenční místnosti Velitelství zvláštních operací v Pentagonu a právě jedl značně přesolené jídlo, které si předtím ohřál v mikrovlnce. Strávil celé odpoledne rozhovory s Harveyem Wilcoxem, operačním ředitelem protiteroristického odboru FBI, Madelinou Nannyovou, ředitelkou protišpionážního odboru, a ředitelem Koachem. Oba odbory disponovaly vybavením i lidmi pro sledování čtrnácti vycvičených diverzantů, žijících ve Washingtonu. Roach ani McMahon nemuseli nijak naléhat, oba zástupci ředitele chápali závažnost poděleného úkolu. Nannyová měla víc volných lidí, proto si vzala devět ze čtrnácti složek. Na Wilcoxe jich zbylo pět. Odhadovali, že sledování zahájí v průběhu následujících dvaceti čtyř hodin. Každému z podezřelých se mělo věnovat deset agentů.
McMahon vysvětlil doktorce Kennedyové a generálu Heaneyovi podrobnosti operace. Právě dojídal přesolené těstoviny a věděl, že ho po nich bude pálit žáha. Odstrčil talíř stranou a zeptal se generála Heaneye, jestli nemá nějaké papírové kapesníčky. Generál nějaké našel a hodil mu je přes desku stolu.
V té chvíli vstoupil do místnosti jeden z generálových pobočníků a podal mu seznam z počítače. Heaney mladému důstojníkovi poděkoval a rozložil listy po stole.
„Náš počítač prověřil všechny bývalé příslušníky VZO, žijící do sto mil od Washingtonu. Objevil devadesát čtyři Sealy, osmdesát jedna zelených baretů a šedesát osm mužů z Delty Force.“
McMahonova tvář se zkřivila. „To máme přes dvě stovky chlapů!“
„Ano, ale to bylo ještě předtím, než jsme počítači zadali, aby omezil hledání na ty, kteří sloužili s našimi čtrnácti podezřelými.“
„A teď to dělá…“
Generál se podíval do seznamu. „Dvacet šest zelených baretů a devatenáct z Delty Force.“
Kennedyová se podívala přes okraj brýlí. „Co se stalo se všemi Sealy?“
Generál prolistoval seznam. „Máme jen dva bývalé Sealy, na které by se popis hodil, a oba žijí v San Diegu.“
Zatímco se Kennedyová pokoušela překousnout tuto novou informaci, McMahon se zeptal:
„Kde vezmeme lidi na nepřetržité sledování čtyřiceti pěti lidí?“ Obrátil se na Kennedyovou a zeptal se: „Ireno, máte na něco takového dost lidí?“
Kennedyová se dívala do prázdna a McMahon otázku zopakoval. Kennedyová stále neodpovídala, proto McMahon luskl prsty.
„Země volá Irenu, Ireno, ozvi se!“
Kennedyová se vrátila do přítomnosti. „Omluvte mne.“
„Potřebuješ si odpočinout?“
„Ne, jsem v pořádku. Jen jsem se nad něčím zamyslela.“
McMahon zopakoval otázku: „Máte prostředky k nepřetržitému sledování čtyřiceti pěti podezřelých?“
„Ano.“
„Jak to uděláte?“ zeptal se McMahon s nevěřícím výrazem ve tváři.
Kennedyová se užuž chystala odpovědět, ale pak se zarazila a místo toho řekla: „Nemyslím, že bys to chtěl vědět.“
„Máš pravdu, raději mi to neříkej.“
„Generále Heaneyi?“ řekla Kennedyová. „Mohla bych se podívat na složky těch devadesáti čtyř bývalých Sealů, kteří žijí ve Washingtonu?“
„Proč?“
„Mám takový zvláštní pocit.“
McMahon našpicoval uši, jakmile zaslechl slova zvláštní pocit. Pevně věřil v moc intuice, předtuch a podobných zvláštních pocitů.
„Sem s tím!“
„Nelíbí se mi, že mám vyřadit devadesát čtyři podezřelé na základě informace, která nemusí být pravdivá.“
„Jakou informaci máš na mysli?“ zeptal se McMahon.
„Černošského atentátníka z parku. Ta skupina udělala všechno bez chyby, až na jednu věc: odhalili nám toho chlapa z parku, ačkoli jsme se všichni shodli na tom, že nejlepší způsob, jak zabít Downse, by byl puškou a na dálku.“ Kennedyová si sundala brýle a promnula oči. „A my podle tohoto jediného, a možná falešného faktu, řídíme celé vyšetřování určitým přesným směrem. Na základě jediné informace jsme z vyšetřování právě vyloučili všechny Sealy.“
„To je však klasický postup vyšetřování, Ireno,“ řekl McMahon. „Analyzuješ důkazy a postupně zužuješ skupinu možných pachatelů.“
„Za předpokladu, že máš opravdové důkazy.“ Kennedyová vstala a začala přecházet. „Existuje pouze jediné logické vysvětlení, proč toho muže v par…
