42 KAPITOLA
Ředitel Stansfield a jeho tělesný strážce vyšli zadním východem hlavní budovy v Langley a zamířili k čekajícím vrtulníkům. Stroj napravo byl upravený Sikorsky UH-60 Black Hawk se špičkovým zařízením, tlumícím hluk silných motorů. Do rychlosti osmdesáti mil za hodinu nebyl hlučnější než automobil. Uvnitř sedělo osm plně vyzbrojených členů speciální operační jednotky CIA. Většinu z nich tvořili bývalí průzkumníci námořní pěchoty a elitní výsadkáři. Měli na sobě černé kombinézy a bojové vesty. Každý z mužů měl přilbu jednotek Delta Force a vestu z neprůstřelného materiálu. Helmy vážily jen tři libry a mohly zastavit i střelu magnum special. Na přilbách měli také brýle pro noční vidění, které si mohli sklopit na oči. Všech osm mělo samopaly MP-5 9x19mm Heckler & Koch, vybavené tlumiči. Dva nesli navíc brokovnice Remington s krátkou hlavní se speciálním střelivem Shok-Lok, určeným pro ničení pantů a zámků. Kdyby brokovnice nestačily, vezli také plastické trhaviny na prorážení zpevněných bezpečnostních dveří. Jeden z mužů držel odstřelovačskou pušku Remington.
Vrtulník, k němuž Stansfield přistoupil, nesl na modrostříbrných bocích bílé znaky vojenské letecké záchranky MEDEVAC. V tomto stroji sedělo osm členů druhého taktického týmu. Jejich výzbroj byla stejná jako u týmu z Black Hawku, s výjimkou černých kombinéz a přileb. Tato skupina byla oblečena v civilu. Čtyři z nich měli obleky a pláště, dva džínsy a kožené bundy, a poslední dva, muž a žena, byli oblečení tak, aby vypadali jako průměrní manželé. Všech osm bylo vyzbrojeno také pistolemi, ukrytými v různě rozmístěných kapsách na suchý zip.
Ředitel si vlezl na sedadlo vedle pilota a jeho tělesný strážce dozadu k jednotce. Stansfield kývl na pilota. Helikoptéra se zvedla ze země a zamířila na východ. Tmavý Black Hawk ji těsně následoval.
Muž a žena v zadní části vrtulníku MEDEVAC se na sebe překvapeně podívali. Nestávalo se často, aby s nimi za podobné situace letěl ředitel.
Stansfield se podíval napravo, když oba vrtulníky přelétávaly severní část města rychlostí sto padesáti mil za hodinu.
Jeho osobní strážce mu poklepal na rameno a podal mu telefon.
„Prezident!“
Stansfield popadl sluchátko a přikryl si volné ucho. Ačkoli byl i tento stroj odhlučněný, pořád dělal dost velký rámus.
„Ano, pane?“
„Vzepřel se jakékoli kontrole, Thomasi.“ Prezidentův hlas zněl zoufale.
„Kdo, pane?“
„Mike Nance. Právě jsem s ním mluvil. Řekl, že O’Rourka vrátí, až mu položí několik otázek.“
„Je na ranči?“
„Ano.“
„Postarám se o to.“
Stansfield vrátil sluchátko svému osobnímu strážci a zadíval se před sebe směrem k potemnělé krajině Marylandu.
Jeho nervy byly napnuté k prasknutí. Cítil únavu a nepamatoval si, kdy byl naposledy tak rozčilený. Bylo načase Nanceho usadit.
Coleman s FBI v závěsu pokračoval omšelou čtvrtí Langdon. Ačkoli ležela necelou míli od Kapitolu, byla to jedna z nejhorších čtvrtí Washingtonu. Řady vyhořelých a opuštěných budov tvořily ideální prostory pro gangy drogových dealerů, ovládající ulice. Coleman uvažoval o tom, co si asi právě myslí jeho pronásledovatelé z FBI, když je vede přes toto bitevní pole.
Bývalý Seal aktivoval hlasový modulátor kódovaného telefonu a naťukal číslo do Langley. Po krátkém dohadování ho operátor přepojil do Stansfieldovy kanceláře.
Kennedyová zvedla ředitelův telefon, a když uslyšela modulovaný hlas, okamžitě zapojila vyhledávání.
„Kdo volá?“
„Arthurův únosce. Kde je Stansfield?“
„Teď tu právě není.“
Kennedyovou napadlo, jestli právě nemluví s někdejším velitelem oddílu SEAL 6.
„Musím s ním okamžitě mluvit!“
Kennedyová se podívala na hodinky.
„Jestli chvíli vydržíte, pokusím se ho propojit.“
„Ne!“ vykřikl Coleman. „Dejte mi číslo, na kterém ho můžu zastihnout, nebo uveřejním pásku.“
Kennedyová se sekundu zamýšlela nad svými možnostmi a pak se rozhodla vydat Stansfieldovo číslo.
Když domluvila, stiskla tlačítko operačního centra. Ozval se jí Dobbs a Kennedyová se ho zeptala:
„Zachytil jsi, odkud ten h…
