Třicet čtyři
Halt odhadoval, že ze svahu na ně jede přibližně třicet mužů.
„Z téhle strany přijíždějí také,“ pronesla Evanlyn za jeho zády. Rychlý pohled přes rameno Haltovi ukázal, že podobný počet mužů se hrne z kopce dolů za jejich zády a že se rozestupují, aby čekající kruh aridských vojáků obklíčili. Halt pohlédl znovu vpřed. Oba s Gilanem krátce vyhodnotili rychlost přijíždějících jezdců. Pak se oba naráz pohnuli.
„Teď,“ tiše řekl Halt a oba natáhli a vystřelili – poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté – a pokaždé snížili zdvih luku, aby vyrovnali rychle se snižující vzdálenost. Po čtyřech ničivých výstřelech z obou luků Evanlyn vzadu za nimi zvolala:
„Šedesát kroků za zády!“
Oba lukostřelci se rázem otočili čelem vzad a vyslali další šípy, které se zakously do Tualagů útočících zezadu. Kolem oddílu vpředu už divoce pobíhalo půl tuctu koní bez jezdců – ti zůstali zhrouceni ležet v písku. A připojilo se k nim dalších pět ze zadního oddílu, než se dostali tak blízko ke štítové hradbě, že Halt s Gilanem museli přestat střílet. Evanlyn žasla nad rychlostí a přesností střelby obou hraničářů. Jedenáct nepřátel bylo vyřazeno z boje během pár desítek vteřin! Žádný velitel by nemohl doufat, že takové tempo ztrát vydrží nadlouho.
Nyní přišli na řadu vojáci čekající ve štítové hradbě, protože jezdci do ní narazili.
Ale jen několik koní najelo přímo na ni. Ježatá stěna kopí a jejich nabroušené hroty třpytící se v slunci přinutily většinu koní, aby v poslední chvíli uhnuli stranou, navzdory tomu, že jejich jezdci je všemožně pobízeli a nutili pokračovat v přímém útoku. Jezdci propásli vhodný okamžik a ocitli se v nevýhodě, protože dlouhá aridská kopí se do nich zabodávala. Většina seskákala z koní, nechala je u svých spolubojovníků, kteří k tomu byli určeni, a pustila se do boje na zemi. Nastala mela, urputný boj muže proti muži, kdy se zahnuté meče podél celé linie zvedaly a dopadaly, sekaly a bodaly. Bojovníci na obou stranách vykřikovali bolestí a klesali k zemi. Potom vykřikovali znovu, protože jejich druhové i nepřátelé po nich šlapali ve snaze zasáhnout protivníka.
Horác bedlivě sledoval štítovou hradbu, soustředěně mhouřil oči a hledal první slabé místo, kudy by Tualagové mohli prorazit. Jeden aridský voják nalevo uklouzl a byl sražen Tualagem, který okamžitě vnikl do mezery v řadě a divoce sekal nalevo napravo, takže mezera se rozšířila, další dva jeho druhové se do ní protlačili a řada se začínala prohýbat dovnitř.
Horác se nadechl a otočil se ke čtyřem vojákům, které měl po ruce. Než však stačil cokoli udělat, Svengal vedle něj zařval jako tur, rozběhl se kupředu a nad hlavou přitom kroužil sekerou. Horác usoudil, že kdyby se k velkému Skandijci přidal, jen by se mu pletl do cesty, a tak se uvolnil a pokynul čtyřem vojákům, aby i oni zůstali na místě.
Svengal narazil do Tualagů, jimž se podařilo proniknout štítovou hradbou, jako beranidlo. Tvrdě do nich udeřil štítem a tlačil je zpátky a oni se kymáceli a klopýtali, přestože z druhé strany je postrkovali jejich spolubojovníci. Než se stačili vzpamatovat, začal je Svengal kosit hlava nehlava širokými rozmachy sekery.
Průlom ve štítové hradbě se uzavřel vzápětí poté, co se objevil, a řada se obnovila. Svengal se vrátil k místu, kde čekal Horác.
„Dej mi vědět, kdybys potřeboval pomoc,“ řekl přívětivě mladý bojovník. Svengal na něj ostře pohlédl. Oči se mu nebezpečně leskly.
„To sotva,“ řekl stručně. A už byl zase pryč, protože hrozilo, že Tualagové prorazí na jiném místě. A tloukl do nich štítem i sekerou, zatlačoval je na ústup a jednoho, který pod jeho náporem upadl, přitom zašlapával do země. Tentokrát však Horác neměl čas přihlížet. Bylo ho zapotřebí na dalším ohroženém místě, a tak v klínovém útvaru vedl své čtyři muže a běželi tam, kde se hlouček Tualagů prodral štítovou hradbou. Když se Horác blížil, jeden z Tualagů padl k zemi se šípem v prsou. Pak se do nich pustil Horác se svými vojáky.
Na nějaké šermířské finesy nebyl čas. Přišel náraz, sek a další…
