Šestnáct
Dveře do komnaty krále Osvalda se rozlétly a udeřily do stěny tak prudce, až se od ní odrazily zpátky. Král vzhlédl a svraštil čelo. Nikdo na dveře nezaklepal, nikdo nečekal na svolení, jak se slušelo a patřilo před vstupem do místnosti, kde prodléval král. Morgarath místo toho prostě nakráčel do komnaty a jeho postoj a tvář dávaly jasně najevo, že to považuje za nevítané vytržení ze svého dne.
„Chtěl jste mě vidět?“ zeptal se příkře.
Osvald spolkl hněvivou odpověď. Věděl, že nemá smysl barona z Gorlanu popouzet. A pravda byla, že Morgarath působil děsivě i na něj. Baron dominoval každé místnosti, do níž vstoupil, a plnil ji temnou energií. Z části za to mohl jeho tělesný vzhled. Měl vysokou a mohutnou postavu. Ale bylo tu i něco dalšího. Vyzařoval sebejistotu, která hraničila s arogancí. Ať už Morgarath hovořil s kýmkoli, s kmánem či s králem, z jeho chování čišely pohrdání a netrpělivost, což dokládaly i jeho náhlý příchod a otázka.
Osvald se zhluboka nadechl. Chtěl se uklidnit a hlavně mít jistotu, že se mu nebude třást hlas.
Rozčilovalo ho, že se takhle cítí, Byl přece král Araluenu. Ale nemohl si pomoct. Morgarath v něm probouzel pocit nejistoty a nedostatečnosti.
„Dělám si starosti o syna,“ řekl nakonec.
Morgarath pohrdavě zasupěl. „To byste měl,“ prohlásil. „Vraždí a loupí v severní části království.
Popudil proti sobě prostý lid a svými výpady přes hranici rozhněval Skotie.“
Osvald zavrtěl hlavou. „Duncanovi to není ani trochu podobné,“ řekl. „Nemůžu uvěřit, že by se najednou začal chovat takhle. S našimi poddanými měl vždycky dobré vztahy.“
Morgarath skryl jízlivý úsměv. Přesně proto dal Tillerovi za úkol provádět loupeže a útoky a vydávat se přitom za Duncana. Pokud měl Morgarathovi vyjít jeho plán, musel zničit náklonnost, kterou k princi chovali jeho poddaní. Potřeboval, aby běžní lidé prince nenáviděli a aby se ho báli.
„Lidé se mění,“ řekl stroze.
Jenže Osvald byl pořád ještě na pochybách. „Duncan ne,“ namítl. „Duncan je dobrý člověk. A vždycky byl.“
„Zapomněl jste, že ten samý dobrý člověk –“ Morgarath na ta dvě slova položil ironický důraz, „– se vás před pár měsíci pokusil zavraždit? Nebo si myslíte, že ten jed se vám do vína dostal náhodou?“
„Přemýšlel jsem o tom,“ odpověděl Osvald. „A čím déle přemýšlím, tím víc mi připadá, že to byl nějaký omyl. Proč by mě chtěl Duncan zabíjet?“
„Protože,“ pronesl Morgarath pomalu a zřetelné, jakoby mluvil s nepříliš bystrým dítětem, „vás chce odstranit, aby se mohl stát králem.“
„Tomu nevěřím,“ řekl paličatě Osvald. „Zdá se mi, že ode mě bylo unáhlené nechat se přesvědčit, abych se přestěhoval sem na hrad Gorlan.“
Morgarath zavrtěl hlavou. „Tady vás dokážu ochránit,“ prohlásil. „Na hradě Araluenu jste nebyl v bezpečí. Kdyby se vás Duncan znovu pokusil zabít, dost možná by se mu to podařilo. Koneckonců, na hradě Araluenu se těší svobodě pohybu, kterou zde nemá. A mezi služebnictvem na hradě má nepochybně spiklence, kteří by mu s dalším atentátem pomohli. Vrazit vám dýku do srdce by pro něj bylo mnohem snadnější tam než tady, kde se před ním mají moji muži neustále na pozoru.“
„Tomu nevěřím,“ opakoval Osvald.
„Mohu předvést svědky, kteří odpřisáhnou, že zatím atentátem byl on,“ odvětil Morgarath. Dokázal by vyrukovat se svědky, kteří by mu odpřísáhli i to, že slunce vychází na západě, kdyby to vyhovovalo jeho záměrům.
Osvald se však vypjal do plné výšky a stál si za svým. „Svědky lze podplatit, aby lhali.“
Morgarath přimhouřil oči. „Tvrdíte, že jsem vám lhal, Osvalde?“ zaútočil. Skutečnost, že před královým jménem neuvedl žádný titul, byla jasným dokladem jeho hněvu.
Osvald zlostně polkl. Zašel daleko a nehodlal se vzdát, zároveň však věděl, že kdyby Morgaratha obvinil ze lži, nic by tím nezískal. Na hradě Gorlanu byl úplně sám. Nikdo z jeho sloužících ho sem nesměl doprovázet – Morgarath tvrdil, že je to pro jeho bezpečí. Osvald si moc dobře uvědomoval, jak je jeho postavení nejisté. Byl sice král, ale v podstatě tu neměl žádnou moc. N…
