TŘICÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA
REACHER A PAULINGOVÁ za svůj život vstoupili již do nejméně tisíce budov, ve kterých se mohl skrývat nebezpečný podezřelý. Tak přesně věděli, jak se to dělá. Jen stručně probrali taktiku. Nacházeli se v nevýhodě, protože nebyli ozbrojení a Hobart už Paulingovou dvakrát potkal. Když zmizela Anne Laneová, vyslýchala všechny Laneovy muže. Hrozilo, že si ji bude i po pěti traumatických letech pamatovat. Tyto nevýhody vyvažovalo Reacherovo nezvratné přesvědčení, že najdou byt na Hudson Street prázdný. Objeví v něm jen ve spěchu vyházené skříně a odpadky hnijící v koši.
Dům byl bez vrátného. Nepatřil k těm, které by nějakého měly. Pětipatrový, s vybledlou fasádou z červených cihel a černým kovovým požárním schodištěm. Stál jako poslední mohykán na konci bloku přecpaného drahými kancelářemi a pobočkami bank.V rámu otlučených černých dveří našli zapuštěné hliníkové mluvítko. S deseti černými knoflíky. A s deseti jmenovkami. Graziono bylo úhledně napsáno u bytu 3L.
„Byt ve třetím patře bez výtahu,“ přeložila Paulingová. „Ústřední schodiště. Dlouhé úzké byty, dva na patře, jeden vlevo, druhý vpravo. Tři-L bude ve třetím patře vlevo.“
Reacher zkusil dveře. Byly zavřené a bytelné.
„Co je vzadu?“ zeptal se.
„Patrně světlík mezi tímhle domem a zadním traktem domu na Greenwich.“
„Mohli bychom se slanit ze střechy a proniknou k ní kuchyňským oknem.“
„To jsem trénovala v Quanticu,“ řekla Paulingová. „Nikdy jsem to ale nezkoušela ve skutečnosti.“
„Já taky ne,“ přiznal Reacher. „Alespoň ne do kuchyně. Jednou jsem se takhle dostal do koupelny.“
„Byla to fuška?“
„Docela ano.“
„Tak co uděláme?“
Normálně by Reacher stiskl namátkou tlačítko a představil se jako kurýr od UPS nebo FedEx. Nebyl si ale jistý, jestli by to fungovalo v tomhle domě. Kurýři sem zásilky patrně moc často nenosili. A už byly téměř čtyři hodiny odpoledne. Ne příliš pravděpodobná doba na čínu přes ulici. Na oběd příliš pozdě a na večeři příliš brzy. Tak prostě zmáčkl všechna tlačítka kromě 3L a opileckým hlasem zašumloval: „Nemůžu najít klíč.“ Alespoň ve dvou domácnostech museli postrádat nějakého člena, protože se ozvalo dvojí zabzučení, Paulingová zatlačila a dveře se otevřely.
Uvnitř je uvítala potemnělá hala s úzkým schodištěm napravo. Schodiště vedlo do prvního patra, tam se lámalo a zepředu domu zase pokračovalo nahoru. Pokrývalo ho popraskané linoleum. Osvětlovaly ho slabé žárovky. Působilo jako životu nebezpečná past.
„Co teď?“ otázala se Paulingová.
„Teď počkáme,“ opáčil Reacher. „Alespoň dva lidé vystrčí hlavu a podívají se, kdo ztratil klíč.“
Tak počkali. Jednu minutu. Dvě. Kdesi nahoře se v přítmí otevřely dveře. Potom se opět zavřely. Pak klaply další dveře. O něco níž. Nejspíš v druhém patře. O třicet vteřin později se zase zapráskly.
„Teď,“ zavelel Reacher. „Jdeme na věc.“
Reacher se postavil na první stupeň a schodiště pod jeho vahou hlasitě zavrzalo. To samé se stalo na druhém stupni. I na třetím. Paulingová počkala, až došlápne na čtvrtý, a pak vyrazila za ním. Když se Reacher dostal doprostřed, celé schodiště se už chvělo a praskalo, jako by někdo střílel z pistole.
Na odpočívadlo v prvním patře se dostali, aniž by vzbudili něčí pozornost.
Měli před sebou dvoje naprosto stejné dveře, jedny vlevo a druhé vpravo. 1L a 1P. Za nimi se očividně skrývaly dva průchozí byty s chodbičkou. Hned za dveřmi se věšely na háčky na zdi kabáty a pak chodbička uhýbala k obývacímu pokoji. Kuchyně byla vzadu. Když jste se za dveřmi otočili, měli jste před sebou koupelnu a ložnici vedoucí na ulici.
„To není špatné,“ šeptl Reacher.
Paulingová poznamenala: „Nechtěla bych nosit nákupy do pátého patra.“
Reacher od dětství žádné nákupy domů nenosil. Poradil: „Mohla byste spustit lano z požárního schodiště. Vytáhnout nákup do ložnice.“
Paulingová na to nic neřekla. Otočili se o sto osmdesát stupňů a prošli kolem dveří k úpatí dalšího úseku schodiště. Hlasitě vystoupali do druhého patra. Přímo před sebou měli 2L a 2P, úplně stejně ja…
