OSMDESÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA
Velký dieselový motor předvedl vrcholný výkon přes stovku a za dvě minuty deset jsem už zastavoval u posledních stromů a skrýval mezi ně humvee. Zbytek cesty jsem urazil pěšky. Chodec je mnohem nenápadnější než čtyřtunové vozidlo a bezpečnost je vždycky nejlepší taktika.
Nic však nehrozilo. Na hlavní třídě panoval klid. Byla vidět jen osvětlená okna restaurace, můj zapůjčený buick a caprice Deverauxové zaparkované předkem za ním. Deverauxová patrně jedním okem sledovala situaci, ale moc se kvůli ní nevzrušovala. Senátorova přítomnost zaručovala klidnou a netypickou noc.
Zůstal jsem na silnici do Kelhamu, minul hlavní třídu a obešel ji širokým opatrným obloukem. Držel jsem se ve skrytu poslední řady zaparkovaných aut a pak jsem sešel k baru Brannan. U dveří stále očumovalo publikum. Přibližně padesát vojáků ve stejném půlkruhu jako předtím. Za nimi se otvíral pohled do přecpané místnosti. Někteří muži stáli a někteří seděli u stolů dál, i když na ty jsem přímo neviděl. Přesunul jsem se blíž, mezi zaparkovanými auty a pick-upy. Změť hlasů nabývala při každém kroku na síle. Nepřesáhla však únosnou mez. Rozhodně byla mnohem tišší, mírnější a uhlazenější než kdykoliv jindy. Vzorné chování.
Překonal jsem otevřenou mezeru oddělující první a druhou řadu aut, zastavil se mezi dvacet let starým cadillakem a otlučeným Jimmym z továrny GMC, a těsně vedle mě se ozval tichý hlas: „Nazdar, Reachere.“
Otočil jsem se a zjistil, že z druhé strany se o auto opírá Munro, téměř neviditelný ve stínu, uvolněný, trpělivý a bdělý.
„Nazdar, Munro,“ odpověděl jsem. „Rád vás zase vidím. I když musím přiznat, že jsem s tím nepočítal.“
Munro odtušil: „Nápodobně.“
„Zavolal vám Stan Lowrey?“
Munro přikývl. „Ale trochu pozdě.“
„Tři chlapi?“
Munro znovu přikývl. „Minometčíci od Rangers.“
„Kde teď jsou?“
„Svázaní telefonním drátem, ústa ucpaná vlastními tričky, zamčení u mě na pokoji.“
„Dobrá práce,“ vyslovil jsem pochvalu. A myslel jsem ji upřímně. Jeden proti třem, bez varování, náhlé přepadení, bezesporu uspokojující výkon. Munro na mě udělal dojem. Rozhodně nebyl žádný hlupák. To bylo jasné.
Zeptal se: „Koho poslali na vás?“
„Protivzdušnou obranu.“
„Kde je?“
„Kráčí pěšky z Memphisu, bosá a bez kalhot.“
Munro se usmál, bílé zuby ve tmě. Podotkl: „Doufám, že mě nikdy nepošlou do Benningu.“
Otázal jsem se: „Je v baru Riley?“
„Přijel jako první, se svým tatíkem. Hrají si na velké grandy. Útrata se už musela vyšplhat na tři sta dolarů.“
„Platí pořád policejní hodina?“
Munro přikývl. „Budou ale všichni odjíždět na poslední chvíli. Víte, jak to chodí. Rozjela se dobrá zábava a nikomu se nebude chtít odcházet jako první.“
„Dobře,“ prohlásil jsem. „Postarejte se, aby Riley odešel jako poslední. Potřebuju, aby odjel úplně posledním autem. A ne vteřinu dvě za předposledním. Musí mít nejméně minutový odstup. Je jedno, jak to uděláte, ale nějak ho zdržte. Spoléhám na vás.“
Kdybych jednal s někým jiným, načrtl bych pár možností, jak to zařídit, vyslovil několik návrhů od propíchnutí pneumatik až po žádost o autogram, ale tou dobou jsem už pochopil, že Munro nepotřebuje pomoc. Napadnou ho úplně stejné věci jako mě a možná k nim přidá několik vlastních vylepšení.
Opáčil: „Chápu.“
„A pak musíte pohlídat Elizabeth Deverauxovou. Musíte ji mít celou dobu pod dohledem. V restauraci nebo kdekoliv jinde. Zase je mi úplně jedno, jak to uděláte.“
„Chápu,“ zopakoval Munro. „Deverauxová sedí v tuhle chvíli v bistru.“
„Tak ať tam zůstane,“ požádal jsem. „Nenechte ji, aby odjela dneska večer na obhlídku. Vysvětlete jí, že kluci nic neprovedou, když mají za zadkem senátora.“
„To už ví. Dala dneska večer volno zástupcům.“
„To je dobré vědět,“ odtušil jsem. „A hodně štěstí. A děkuju.“
Protáhl jsem se mezi cadillakem a Jimmym, překročil otevřenou uličku, propletl se k nejzazší řadě aut a odešel z parkoviště stejným způsobem, jakým jsem přišel. O pět minut později jsem měl za sebou železniční přejezd, schovával se za stromy po …
