TŘICÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA
ZAPARKOVALI JSME V ZAKÁZANÉ ZÓNĚ v postranní ulici u nádraží Paddington. Plán zněl zamknout auto a odejít. Je to velice rušná oblast. Nabízí spoustu dopravních možností. Jezdí tam autobusy, černé taxíky, vlaky a nedaleko se nacházejí dvě stanice podzemky. Pěšky se dá dojít na jih do Hyde Parku nebo na sever přes Maida Vale do St. John’s Wood. Věděli jsme, že nás sice zachytí několik bezpečnostních kamer, ale trvalo by stovky hodin trpělivého prohlížení, než by se podařilo zjistit, kdo jsme, odkud jsme přišli, kam jsme odjeli a proč.
Zkontroloval jsem, jestli vypadám dostatečně slušně, abych mohl na veřejnost. Bundu jsem měl z tenké elastické látky, která by mi bezpochyby umožnila volnost pohybu na golfovém hřišti, ale také se pod ní zřetelně rýsovalo, co jsem měl v kapsách. Což by nevadilo, kdybych tam měl golfové míčky, ale s glockem to bylo něco jiného. Chtěl jsem ho mít v pravé kapse, ale sotva se tam vešel. Hlavně proto, že už jsem tam něco měl.
Mobilní telefon vůdce z autoservisu. Předplacený, skoro stejný jako ty dva, které jsme našli v přihrádce na rukavice romfordských kluků. Podal jsem ho Casey Niceové a požádal: „Podívejte se, jestli najdete seznam volání.“
Niceová provedla cosi se šipkami a nabídkou, přejela několikrát prstem po displeji a oznámila: „Měl třicetivteřinový hovor na číslo, které vypadá jako číslo místního mobilního telefonu, a stejné číslo mu zavolalo za tři minuty zpátky. Hovor trval minutu. To je poslední volání.“
Přikývl jsem. „Uprostřed noci po nás patrně vyhlásili pátrání a brzy ráno o tom už věděly všechny kriminální živly v Londýně, tak ten Srb zavolal do Romfordu a řekl, hej, jsou to ti dva, co hledáte? Mám je zamčené v kanceláři. Mluvil asi se zástupcem, který řekl, že se ozvou, šel informovat Charlieho Whitea a Charlie White zavolal osobně zpátky a domluvil se s nimi na postupu.“
„Stačila by minuta k tomu, aby se domluvili na postupu?“
„Nepotřebovali nic jiného než adresu. Bentleye mají určitě navigaci. Měl ji dokonce i náš pick-up v Arkansasu.“
„Dobře.“
„I když jsem neslyšel zvonit telefon.“
Casey Niceová znovu začarovala s nabídkou a šipkami.
Oznámila: „Má vypnuté zvonění.“
Opět jsem přikývl. „Tak takhle to proběhlo.“
„Měla bych dát tohle romfordské číslo generálu O’Dayovi. Nemyslíte? MI5 by ho mohla vystopovat.“
„Nedostali by se dál než k platbě hotovostí u Boots the Chemist. To by nám v ničem nepomohlo.“
„Co je Boots the Chemist?“
„Místní řetězec lékáren. Něco jako CVS. Založil ho John Boot v polovině devatenáctého století. Patrně vypadal podobně jako ten chlápek, který nechal postavit zeď kolem Wallace Court. Začal prodejem herbální medicíny v místě zvaném Nottingham, což je severně odsud.“
„MI5 by mohla zjistit, kde se ten telefon nachází.“
„Pouze pokud bude zapnutý. Což nebude dlouho. Vyhodí ho okamžitě, jakmile se dozví novinky z Wormwood Scrubs. Budou vědět, že jsme se zmocnili jejich čísla.“
„Možná se už o těch novinkách dozvěděli,“ usoudila Niceová.
Vzal jsem si od ní telefon.
Řekl jsem: „Pojďme to zjistit.“
Zadíval jsem se na tlačítka a našel tlačítko označené redial. Stiskl jsem ho nehtem palce a sledoval, jak pluje přes displej číslo. Pak jsem zmáčkl zelené tlačítko a pozvedl telefon k uchu.
Ozval se vyzváněcí tón. Klasické britské dvojité zapředení. Mnohem naléhavější než mdlé americké zvonění. Čekal jsem. Tři zapředení, čtyři, pět, šest.
Pak někdo přijal hovor. Kdosi, kdo potřeboval šest zapředení zcela jasně k tomu, aby identifikoval volající číslo, protože když se ozval, měl už připravenou první otázku. „Co se to tady, krucinál, děje?“ vypálil. „Už kolem nás projelo sto policajtů.“ Pro výraz policajti použil londýnský slang, kterému by ne každý rozuměl.
Zeptal jsem se: „Kde?“
Hlas odpověděl: „Parkujeme o tři ulice dál.“
Ujistil jsem se: „Malý Joey?“
Joey se otázal: „Kdo volá?“
„Chlap, který zabil vašeho muže. Včera v dodávce. Viděl jsem váš malý záchvat.“
„Kde jste?“
„Přímo za vámi.“
Slyšel jsem, jak se Joey po…
