ČTYŘICÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA
MAPY MÍSTNÍ SPRÁVY BY BYLY SKVĚLÉ, kdybychom potřebovali opravit odpadní potrubí nebo položit optický kabel. Ukazovaly spoustu detailů v zemi pod chodníkem a pod ulicí. Ve filmu bychom našli dešťovou vpusť v šířce mých ramen vedoucí pod Joeyoho kuchyní, o dvě ulice dál bychom do ní vlezli, sunuli bychom se centimetr po centimetru vpřed, pak by přišla nenadálá bouřka a po okamžicích velkého napětí bychom vylezli těsně před tím, než bychom se utopili. Žádná dešťová vpusť tam však nebyla. Nebylo tam nic širšího než moje zápěstí. Jen plynové potrubí, telefonní kabel, elektrické vedení a vodovodní a kanalizační potrubí. Samotný dům by zanesen pouze jako vděčný příjemce všech těchto veřejných služeb, namalovaný jako velký prázdný obdélník bez jakýchkoliv údajů o interiéru.
Zbylý architektonický nákres z úřadu územního plánování byl lepší. Sice malý, ale Niceová přejela prsty po obrazovce a zvětšila ho a pak s ním začala pohybovat, abychom si mohli prohlédnout každou část odděleně. Nebo abychom si mohli představovat, že se nepohybuje nákres, ale my, a že se procházíme po domě, z jedné místnosti do druhé a nahoru dolů po schodišti. Nákres byl doplněný poznámkami architekta, charakteristickým rukopisem, který se snad musí učit na architektonických školách, ale jasnými a prostými. Architekt objasňoval konstrukční podrobnosti. Dřevo, kov, cihla, dřevotříska, sklo. Což bylo dobré vědět. Většina komponentů byla vyrobena na zakázku. Což dávalo smysl. Když potřebujete metr široké dveře, zajdete do obchodu. Když mají mít metr a půl, pokusíte se sehnat nějakého staříka, který má ještě vlastní dílnu. Padesátiprocentní nafouknutí dimenzí muselo nafouknout účet o deset tisíc procent.
Dům měl pouze dvě podlaží. Bez obyvatelného podkroví a sklepa. Nahoře se nacházely ložnice, koupelny a oddělené apartmá pro hosty, s vlastními ložnicemi a koupelnami a obývacím pokojem. Dole byla kuchyně, místnost na snídaně, jídelna a spousta dalších místností různě označených jako obývací pokoje, koutky, salonky, knihovny, pracovny a kanceláře. Půdorys vypadal na první pohled příjemný k bydlení, dokonce útulný, dokud jste si nevzpomněli na obří rozměry. Koutky musely být velké jako normální ložnice. A patrně o polovinu vyšší. Jako muzejní síně v noci. Ne nekonečné, ale také neodpovídající lidskému měřítku, špatně osvětlené a odrážející ozvěnu.
Casey Niceová se zeptala: „Vidíte nějakou cestu dovnitř?“
Odvětil jsem. „Nemáme obrněný vůz. Proto nám zbývají jen dveře a okna.“
„Která budou napojena na poplašné zařízení.“
„To bude přebytečné. Nepotřebují zvonění na střeše, aby poznali, že jsme tam.“
„Co přesně znamená tam? V domě se čtyřmi hlídači a dvěma špičkovými ostřelovači? Kteří proti nám budou mít dohromady převahu tři proti jednomu? V budově, která se mnohem snadněji brání, než napadá?“
„Pokud byly všechny tyhle otázky rétorické, udělala jste pěkné shrnutí.“
„Jak dlouho by trvalo postavit obří subwoofer?“
„Když jsem kupoval tu tašku, měl jsem do ní přihodit i zapalovače.“
Casey pravila: „Teď vážně. Strávila jsem nějaký čas ve Fort Benningu. Řekli by nám, že tuhle věc musíme přehodnotit od A až do Z.“
„Kdo by to řekl?“
„Instruktoři.“
„Kteří přežili, aby se stali instruktory, díky tomu, že improvizovali při každém kroku. Ví, že plány jsou nanic.“
„Reachere, potřebujeme nějaký plán.“
Prohlásil jsem: „Pojďme se podívat na ty záběry ze vzduchu.“
Záběry ze vzduchu byly na jednu stranu fantastické, nesmírně ostré, pevné jako skála a s velkým barevným rozlišením, ať už pořízené ze satelitu mnoho kilometrů nad zemí, nebo z tichého dronu neviditelného ve výšce, nebo z nakloněného vrtulníku tři sta metrů vysoko. Na druhou stranu nám k ničemu nebyly, protože ukazovaly pouze to, co jsme viděli na vlastní oči dalekohledy s nočním viděním. Stejné nic, ale z jiného úhlu. U snímků z vrtulníku byla připojena poznámka, že dům nebyl primárním ohniskem zájmu. Ohniskem zájmu bylo setkání nad drinky v zahradě. Byly přiloženy i nál…
