ČTYŘICÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA
TEN CHLAP NEŠEL NEPOZNAT. Reacher si na něj dobře pamatoval. Motel, první večer, příjezd auta, ještě s nepromáčknutými dveřmi, dotyčný vystupuje z místa spolujezdce, obchází auto a zahajuje konverzaci.
Nesnažte se nám nahnat strach, staříku.
Reacher pořád cítil dlouhý levý hák, dotek kosti a poskočení hlavy do strany. A pak se mu vybavilo, jak ho uviděl druhý den z dálky u motelu a potřetí jenom před pár minutami, jak vystupuje z auta před hotelem.
Stejný chlap, bezesporu.
A za ním chlap, kterého si Reacher označil za třetího. Nebyl to řidič z prvního večera, ani obr s malýma ušima, ale posila z druhého dne. Oba chlápci se rozhlédli do stran, nablízko a do dálky, pak zahlédli kořist, uhnuli rychle očima a zatvářili se nevinně. Reacher pozoroval prostor za nimi, ale jako další přicházela nějaká žena a za ní ještě jedna, jako poslední. Vepředu v chodbičce se zjevil stevard a přes mikrofon sdělil, že se zavírají dveře a všichni musí vypnout přenosné elektronické přístroje. Dva známí chlápci se ještě chvíli drali chodbičkou a pak se svalili na sedadla, odděleně od sebe, jeden doleva, druhý doprava, jednu řadu od sebe.
Turnerová si postěžovala: „To je neskutečné.“
„Ano, to je,“ potvrdil Reacher. „Jak dlouho poletíme?“
Dozvěděl se to okamžitě, ale ne od Turnerové, ale od stevarda, opět přes mikrofon. Stevard podal další klasické hlášení. Oznámil, že podle počítačů bude let trvat pět hodin a čtyřicet minut, kvůli protivětru.
Reacher pravil: „To odsouvání problémů vůbec nefunguje. Protože nám to nedovolí. Co to má znamenat? Oni letí stejným letadlem jako my? Proč? Co hodlají udělat? Před stovkou lidí v úzké kovové trubce?“
„Třeba nás mají jenom z těsné blízkosti pozorovat.“
„To mají oči vzadu v hlavě?“
„Má to být něco jako varování. Chtějí nám nahnat strach.“
„Jo, klepu se hrůzou. Poslali jednoho za osmnáct a druhého bez dvou za dvacet.“
„Kde jsou ostatní dva?“
„Vyprodaný let,“ usoudil Reacher. „Patrně se jim nepodařilo sehnat víc než dvě místa.“
„Tak proč neposlali toho obra?“
„Problém nespočívá v otázce proč ano či proč ne. Jde o to jak. Jak to dělají? Začali úplně z ničeho a teď jsou pět minut za námi. A měli by si myslet, že nemáme průkazy totožnosti. Až na průkazy Sullivanové a Templea, a v tuhle chvíli musí být každému jasné, že na tahle jména nás nepustí do letadla, rozhodně ne bez velkých potahovaček. Tak jak se dozvěděli, že chceme letět letadlem? Bez platných dokladů? Bylo daleko pravděpodobnější, že naskočíme do auta a odjedeme.“
„Prozradil jim to řidič autobusu.“
„To by bylo příliš rychle. Ještě se ani nevrátil. Informace si obstarávají sami. Z vlastních zdrojů. Pronikli do počítačového systému letecké společnosti, skoro okamžitě. Zjistili, že jsme si koupili letenky, a pozorovali nás, jak nastupujeme. Což znamená, že mají přístup do zásob tajných papírů sto desáté jednotky. Protože jak jinak by se dozvěděli o panu Kehoeovi? Vědí o každém našem kroku. O každém našem tahu. Jsme zlaté rybičky v akváriu.“
„Takže jim došlo, že Kehoe a Vega patří k sobě. Protože jsme si koupili letenky ve stejnou dobu. A sedíme vedle sebe. Což znamená, že vědí, že jsem Vega. Což znamená, že skutečná paní Vega je ve velkém průšvihu. A také Leachová, jelikož nám půjčila její průkaz. A osobně nám ho dovezla. Takže je musíme varovat.“
„Nemůžeme je varovat. Nemůžeme udělat vůbec nic. Ne během následujících pěti hodin a čtyřiceti minut.“
Letadlo se dalo do pohybu, těžké a neohrabané, krátce před letadlem společnosti American Airlines, které muselo podle Reachera mířit do Orange County, jen pár minut po nich. Ještě se nerozednilo. Nevykoukl ani paprsek slunce.
Pak přišla ranvej, letadlo se otočilo a zaváhalo, jako by se chtělo uklidnit, a pak vyrazilo se řvoucími motory dopředu, překodrcalo neoblomně přes spáry v betonu, potom se zhoupla země za okýnky a váhu letadla převzala s ladnou křivkou široká křídla. V dálce zablikala světla Pittsburghu, zatočila se a začala se propadat do hlubiny tmy.
…
