24 KAPITOLA
LET NA VÝCHOD ČASOVÝMI ZÓNAMI NÁM UKRADL hodiny získané cestou na západ. Na washingtonském Nationalu jsme přistáli v jedenáct hodin v noci. Vyzvedl jsem si z karuselového pásu zavazadlo a autobusem jsme dojeli na dlouhodobé parkoviště. Chevy na nás poslušně čekal. Použil jsem něco z padesáti Franzových dolarů a natankoval. Potom nás Summerová odvezla do Birdu. Stejně rychle jako obvykle a stejnou trasou, po I-95, kolem všech známých bodů. Budovy státní policie, místa, kde našli aktovku, odpočívadla, čtyřlístku, motelu a baru. Na bráně Birdu nás zapsali ve tři ráno. Zcela nehybná základna spala, ponořená do noční mlhy.
„Kam?“ zeptala se Summerová.
„Do Delty,“ nařídil jsem.
Dojeli jsme k bráně starého vězení a stráž nás vpustila dovnitř. Zaparkovali jsme na hlavním parkovišti. V temnotě jsem zahlédl Trifonovu corvettu. Osamocenou, kousek od hadice na stěně. Vypadala velice čistě.
„Proč jsme tady?“ zeptala se Summerová.
„Měli jsme chatrnou konstrukci,“ pravil jsem. „Sama jsi to řekla. A oprávněně. Byla opravdu slabá. Stopy ve štábním autě pomohly, pořád jsme ale neopustili rovinu indicií. Nemůžeme Vassella, Coomera ani Marshalla pořádně zařadit do sledu událostí. Ne jednoznačně. Dokonce ani nemůžeme Marshallovi dokázat, že se dotkl páčidla. Stejně jako nemůžeme dokázat, že ten jogurt neposvačil. A rozhodně nemůžeme dokázat, že mu Vassell s Coomerem cokoliv nařídili. Když dojde na lámání chleba, mohou tvrdit, že jednal na vlastní pěst. Osamělý vlk, utržený ze řetězu.“
„Takže?“
„Vstoupili jsme a konfrontovali dva starší důstojníky, které ohrožovala chabá konstrukce případu postaveného na indiciích. K čemu mělo dojít?“
„Měli se bránit.“
Přikývl jsem. „Měli se nám vysmát. Propuknout v pobavený chechtot. Urazit se. Vyhrožovat a bouřit. Vyhodit nás. Nic z toho však neudělali. Nechali si všechno mlčky líbit. A já jsem jejich mlčení považoval za přiznání viny. Přesně tak jsem si ho vyložil.“
„Já také,“ potvrdila Summerová. „Rozhodně.“
„Tak proč se nebránili?“
Summerová se na chvíli odmlčela.
„Špatné svědomí?“ navrhla.
Zavrtěl jsem hlavou. „Blbost.“
Odmlčela se na delší dobu.
„Do prdele,“ zaklela. „Možná prostě čekají. Chystají se rozbít případ před svědky. Zítra v D.C., za přítomnosti právníků. Aby nám zničili kariéru. Odkázali nás do patřičných mezí. Patrně z pomstychtivosti.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Z čeho jsem je obvinil?“
„Ze spiknutí za účelem spáchání vraždy.“
Přikývl jsem. „Špatně mi rozuměli.“
„Použil jsi velice jasná slova.“
„Slova jim došla. Nepochopili kontext. Mysleli si, že mluvím o něčem jiném. O něčem zcela jiném. Cítili se vinni jinou konspiraci. Cítili se vinni věcí, o které věděli, že se dá nade všechny pochybnosti dokázat.“
Mlčela.
„Ten pořad jednání,“ pokračoval jsem. „Stále někde leží. Nepodařilo se jim ho získat. Carbone je podvedl. Otevřeli na I-95 aktovku a zjistili, že je prázdná. Pořadu se zmocnil někdo jiný.“
„Tak kde je?“
„Ukážu ti kde,“ prohlásil jsem. „Proto jsme se vrátili. Budeš ho moct zítra použít. V D.C. Podepřít jím ostatní záležitosti. Body, ve kterých jsme slabí.“
Vyklouzli jsme do chladu. Přešli jsme parkovištěm ke dveřím bloku s celami. Vstoupili jsme dovnitř. Přivítaly nás zvuky spících mužů. Kysele páchnoucí vzduch společné ložnice. Prokličkovali jsme chodbami, zahnuli ve tmě za několik rohů a dorazili ke Carbonově doupěti. Prázdnému a netknutému. Vešel jsem a rozsvítil. Přikročil jsem k posteli. Natáhl jsem se k polici. Přejel jsem prsty po hřbetech knih. Vytáhl jsem vysoký tenký suvenýr z koncertu Rolling Stones. Podržel jsem ho. Zatřepal jsem jím.
Na postel vypadl čtyřstránkový pořad jednání.
Vytřeštili jsme na něj oči.
„Brubaker nařídil, aby ho schoval,“ pravil jsem.
Sebral jsem ho a podal Summerové. Zhasl jsem a vyšel do chodby. Přímo do cesty mladému opálenému seržantovi Delty s vousy. Měl na sobě tričko a spodky. Byl bosý. Před čtyřmi hodinami pil pivo, soudě podle zápachu.
„Hleďme, hleďme,“ zašvitořil. „Podívejme, kdo nás přišel navštívit.…
