Kolem třetí dokončil Rod svou inspekci v podzemí.
Nyní stál v těžní kleci při cestě na povrch. Kabina byla přecpaná horníky. Tlačili se tam, opírali se o sebe, zápach potu je téměř dusil. Fárali nahoru, na denní světlo, jelikož šichta jim končila. Dobývka zůstala seškrábaná načisto, prach spláchla chladicí voda z vrtacích kladiv.
Otvory ve skále naládované trhavinou se propojily dráty do elektrického obvodu.
Chlapi už vyklidili čelbu a postupovali zpět v uspořádaných formacích po překopech k nárazištím.
Tam trpělivě vyčkávali, až na ně přijde řada, aby mohli vyjet nahoru z podzemí.
Důlní manažer v duchu přemítal nad nesčetnými problémy, s nimiž se setkal během dne, i nad řešeními, která si vysnil.
Otevřel si vzadu prázdnou část svého poznámkového bloku, kde měl vepsanou jednoduchou poznámku: NÁKLADY.
Již tam měl dva záznamy. Dejte mi hlavně tu slibovanou pozici, horečně uvažoval, a nechte mi jeden měsíc, potom pootočím zeměkoulí.
„Pane Ironsidesi,“ pronesl kdosi vedle něj.
Rod pohlédl níž a hned horníka poznal.
„Zdravím, Davy.“ Vskutku pozoruhodné, jak se ti bratři vzájemně vůbec nepodobají.
„Pane Ironsidesi, můj boss boy koncem měsíce odchází, smlouva mu vypršela. Můžete mi někde sehnat dobrého fachmana?“
„Boss boy tvého bratra požádal o transfer – vezmeš si ho?“
„Já,“ přisvědčil Davy Delange. „Toho znám, makat umí.“
A tím jsem se zbavil jednoho malého problému, pomyslel si Rod, když vykročil z těžní klece do zářivého a prosluněného letního odpoledne. S radostí vychutnával čerstvý vzduch.
Teď ještě musí vyřešit nepříjemnou záležitost s tím Polákem a bude mít uklizeno.
Pak si konečně skočím na drink, který mi Dan slíbil.
Demetrius ho potkal na chodbě před kanceláří.
„Kowalski je u mě.“
„Bezva,“ poznamenal důlní manažer ponuře.
Zašel do své kanceláře a usedl na okraj desky stolu.
„Pošli ho sem!“ zavolal na asistenta.
Mohutný horník prošel dveřmi a zastavil se.
V tichosti zaujal vyčkávací pozici, svalnaté paže mu visely podél boků, břicho se dmulo nad opaskem.
„Vy mě voláte?“ mumlal chraplavě, jeho angličtině se dalo jen stěží porozumět. Tvář venkovana, hrubé rysy, tupý pohled.
Neoholený, špína z podzemí se mu do strniska snad navěky zažrala.
„Vy jste dneska zbil jednoho z mých mužů?“ začal Ironsides pomalu.
„Negr ale nepracoval!“ hromotluk přitakal. „Já ho tloukl, aby příště jeho spolubratři makali – nechci mít na šichtě žádnej bordel!“
„Jste propuštěn!“ pronesl důlní manažer rozsudek.
„Odpíchněte si odchod a padejte odtud! Chci vás mít co nejdřív mimo důlní prostory…“
„Vy propouštíte?“ překvapený Kowalski až zamrkal.
„Navíc naše společnost proti vám vznese obvinění z trestného činu,“ pokračoval dál Rod. „Mezitím ale chci, abyste opustil tenhle prostor!“
„Policie?“ hromotluk zachrčel. Na tváři se mu náhle objevil výraz vzrušení.
„Přesně tak, policie!“
Ruce velké jako lopaty se pomalu sevřely do obřích pěstí.
„Vy voláte zasranou policii?“ Polák postoupil o krok vpřed, mohutný, hrozivý.
„Demetrie!“ zvolal Ironsides ostře. „Zavři dveře!“
Asistent do téhle chvíle napjatě naslouchal, nyní však bystře vyskočil od svého stolu, aby splnil šéfův příkaz.
Potom tam zůstal stát s uchem doslova přilepeným na dveřích.
Třicet vteřin se ozývalo jen nějaké mručení a mumlání hlasů, pak náhle cosi zadunělo, následovalo příšerné zařvání, další bouchnutí a praskot.
Malý Řek až teatrálně zamrkal.
„Demetrie!“ zahřměl opět šéf. Asistent honem zatlačil na dveře.
Důlní manažer seděl stále na okraji stolu, lehce si nohou pohupoval do taktu a olizoval si klouby pravé ruky.
„Demetrie, vyřiď uklízecí četě, ať nedávají tolik leštidla na podlahu – náš přítel tady nešťastně uklouzl a udeřil se bradou o nábytek…“
Asistent spokojeně zamlaskal při pohledu na zhrouceného Poláka. Hromotluk jen chroptěl.
„Takhle ošklivě se zranit, z toho bude pořádná boule,“ komentoval Demetrius situaci. „To je ale hanba, takovej obr a neudrží se na nohou!“
Doktor Steyner mluvil tiše do mikrofonu, nahrával si veškeré poznatky nut…
