V budově Opery stále ještě vládl hlučný zmatek. Polovina diváků vyšla ven a druhá polovina se zdržovala uvnitř pro případ, že by došlo k dalším zajímavým událostem. Členové orchestru se shlukli v orchestřišti a připravovali petici určenou vedení, jejímž tématem byl „příplatek ke gáži, kompenzující nervový šok způsobený Duchem“. Opona byla stažena. Někteří členové sboru zůstali na jevišti, jiní zmizeli, aby se zúčastnili honu na Ducha. Ve vzduchu se vznášel onen zvláštní, vzrušující, elektrický náboj, který se obvykle objevuje, když v normálním civilizovaném životě dojde k dočasnému zkratu.
Anežka se přesouvala od jednoho zaručeného tvrzení k druhému. Ducha už chytili a byl to Valtr Plíža. Ducha už chytili a chytil ho Valtr Plíža. Ducha chytil úplně někdo jiný. Duch uprchl.
Duch je mrtvý. Všude se dohadovali a přeli lidé. „A já tomu stejně pořád nemůžu uvěřit, že to byl Valtr! Jen si pomyslete, dobrý bože... Valtr?“
„A co představení? Nemůžeme přece jen tak přestat! Představení se nikdy nepřerušuje, ani když někdo zemře!“
„No, počkej, vždycky jsme přece přerušili představení, když někdo zemřel!“
„Jo, ale jen na tak dlouho, než se odnesla mrtvola.“
Anežka vešla do kulis a tam na něco šlápla. „Promiňte,“ řekla automaticky.
„To byla jen moje noha,“ ozval se hlas Bábi Zlopočasné.
„Tak... jaký je ten život ve velkoměstě, Anežko Nulíčková?“
Anežka se otočila. „Oh... dobrý den, Bábi...“ zamumlala. „A tady nejsem Anežka, když dovolíte,“ dodala o něco rozhodněji.
„Je to dobré zaměstnání, dělat někomu jinému hlas?“
„Dělám si, co chci,“ odpověděla Anežka. Narovnala se do celé šíře. „A vy mně v tom nemůžete zabránit!“
„Ale stejně k tomu všemu nepatříš, že?“ nadhodila Bábi konverzačním tónem. „Pokoušíš se, ale vždycky zjistíš, že se pozoruješ, když pozoruješ lidi, hm? Nikdy ničemu nevěříš? Hlavou ti táhnou ty nesprávné myšlenky?“
„Mlčte!“
„Aha. Já si to myslela.“
„Nemám ani zdaleka v úmyslu stát se čarodějkou, to vám říkám rovnou!“
„No tak, nerozčiluj se kvůli něčemu jenom proto, že víš, že se to stane. Staneš se nakonec čarodějkou, protože čarodějkou jsi, a jestli ho teď necháš na holičkách, tak nevím, jak to s ním dopadne. Mluvím o Valtrovi Plížovi.“
„On není mrtvý?“
„Není.“
Anežka zaváhala. „Věděla jsem, že Valtr je Duch,“ začala, „ale pak jsem se na vlastní oči přesvědčila, že to není možné.“
„Aha,“ přikývla Bábi. „Takže jsi uvěřila svědectví svých vlastních očí, co? Na místě, jako je tohle?“
„Jeden z kulisáků mi před chvilkou řekl, že ho pronásledovali nahoru na střechu, pak dolů na ulici a tam že ho utloukli k smrti.“
„No, víš,“ povzdechla si Bábi, „nikdy se nikam nedostaneš, když budeš věřit tomu, co slyšíš. Co ale víš?“
„Co myslíte tím, co vím?“
„Nezkoušej na mě žádné chytrosti, slečno.“
Anežka se podívala Bábi do obličeje a věděla, že je na čase složit karty. „Já vím, že je Duch.“
„Správně.“
„Ale taky jsem se přesvědčila, že není.“
„No a?“
„A vím... Jsem si téměř stoprocentně jistá, že nechtěl udělat nic zlého.“
„Výborně. Skvělá práce. Valtr možná nepozná, která ruka je pravá a která levá, ale určitě pozná, co je dobré a co špatné.“ Bábi si 252 zamnula ruce. „Výborně, takže už jsme prakticky doma a hledáme čistý ručník, co?“
„Cože? Vždyť jste ještě nic nerozřešila!“
„Ale to víš, že jsme to rozlouskly. Víme, že to nebyl Valtr, kdo vraždil, takže teď jen musíme najít toho, kdo to byl. Jak prosté, drahá Anežko.“
„Kde je teď Valtr?“
„Stařenka ho odvedla někam do bezpečí.“
„Je sama?“
„Vždyť ti povídám, že má s sebou Valtra.“
„No... víte, on je tak trochu divný.“
„Jen v těch věcech, kde se to pozná.“
Anežka si povzdechla a pokusila se říci, že to není její věc. Ale okamžitě si uvědomila, že je zbytečné se o to i jen pokoušet. To, co věděla, jí sedělo v hlavě jako nevítaný samolibý host. Ať to bylo cokoliv, byla to její věc.
„Dobrá,“ přikývla, „pomůžu vám, jak budu moct, i protože jsem tady. Ale potom... to je ono! Ale potom mi dáte pokoj.
Slibujete?“
„Jistě.“
„Dobře... tak tedy...“ Anežk…
