ČÁST I.
VELKOLEPÉ SLAVNOSTNÍ ZAHÁJENÍ
KAPITOLA PRVNÍ
Na malém městě představuje otevření nového obchodu velkou slávu.
Pro Briana Ruska to zase nepředstavovalo tak velkou událost jako pro některé jiné lidi – jako na příklad pro jeho matku. Slýchal, jak o tom v posledním asi měsíci několikrát dlouze diskutuje (řekla mu, že se tomu nemá říkat drbání, protože drbání je zlozvyk, který ona nemá) po telefonu se svojí nejlepší přítelkyní Myrou Evansovou. První dělníci se ve staré budově, kde naposledy sídlila realitní a pojišťovací firma Western Maine, ukázali v době, kdy zase začínala škola, a od té doby tam pilně pracovali. Jako první věc vybourali velký prostor pro výklad, zasadili tam sklo a celý výklad zamazali vápnem, aby nebylo dovnitř vidět.
Před dvěma týdny se na průčelí objevila cedule s nápisem:
Brzy zahájíme prodej!
Nezbytné věci
Obchod, jaký tu ještě nebyl
„Nebudete věřit vlastním očím!“
„To bude zase jen nějaké další starožitnictví,“ říkala Brianova matka Myře. Cora Rusková byla přitom usazena na pohovce, v jedné ruce držela sluchátko telefonu, druhou pojídala višně v čokoládě a sledovala televizi, kde dávali seriál Santa Barbara. „Prostě jen nějaké další starožitnictví se spoustou napodobenin starého amerického nábytku a plesnivými telefony s kličkou. To se můžeš klidně vsadit.“
Bylo to brzy poté, co bylo vsazeno a krátce nato zatřeno sklo nového výkladu, a jeho matka hovořila s takovou jistotou, že Brian byl přesvědčen, že tím už je celá záležitost uzavřená. Jenomže jeho matka nepochybně nepovažovala nikdy žádnou záležitost za úplně uzavřenou. Její dohady a domněnky byly stejně nekončící jako problémy jednotlivých postav seriálů Santa Barbara a Nemocnice.
Minulý týden se na ceduli, visící na dveřích, změnila první řádka, kde teď bylo napsáno:
Slavnostní zahájení prodeje 9. října – přiveďte své přátele!
Briana ten nový obchod nezajímal tolik jako jeho matku (a jako některé z jeho učitelů; slyšel je o tom novém obchodu mluvit ve sborovně měšťanky v Castle Rocku, když měl službu školního pošťáka), ale bylo mu jedenáct let a čiperného jedenáctiletého kluka přeci zajímají všechny nové věci. A mimoto ho fascinoval už i jen název toho obchodu. Nezbytné věci: co to vlastně přesně znamená?
V úterý si na cestě ze školy přečetl tu změněnou první řádku. V úterý odpoledne bývala škola delší. Brian se narodil s rozštěpem rtu, zaječím pyskem, a i když byl v sedmi letech operován, stále ještě chodil na logopedii. Přesvědčivě tvrdil každému, kdo se ptal, že logopedii nenávidí. Ale nebyla to pravda. Brian byl nesmírně a beznadějně zamilovaný do slečny Ratcliffové a vždy se celý týden nemohl dočkat, až bude zase mít hodinu logopedie. V úterý se mu zdálo, že škola trvá snad tisíc let a dvě poslední hodiny vyučování už měl příjemné šimrání v žaludku.
Hodiny logopedie navštěvovali jen čtyři další žáci a žádný z nich nebydlel na Brianově straně města. Brian byl rád. Poté, co strávil hodinu se slečnou Ratcliffovou v jedné místnosti, by snad žádnou společnost ani nesnesl. Rád se v pozdním odpoledni vracel pomalu domů, kolo obvykle spíš tlačil, než aby na něm jel, a jak kolem něj padalo žluté a zlatavé listí v prodlužujících se paprscích říjnového slunce, snil o ní.
Cestou procházel kolem tří bloků na Main Street proti Obecnímu domu a toho dne, kdy spatřil nápis, oznamující den slavnostního zahájení prodeje, se namáčkl nosem na sklo výkladu v naději, že spatří, co nahradilo fádní stoly a ošklivě nažloutlé stěny, kde sídlili pojišťovací a realitní agenti firmy Western Maine. Ale jeho zvědavost neměla být uspokojena. Zevnitř byla namontovaná a až dolů spuštěná roleta. Brian neviděl nic, jen odraz vlastní tváře a rukou.
V pátek 4. října se objevil v místním týdeníku Výzva inzerát na nový obchod. Vyšel ve zdobném rámečku a pod textem byla kresba andělíčků, sedících zády k sobě a troubících na dlouhé trumpety. V tom inzerátu nebylo vlastně nic víc, než co se dalo vyčíst z tabule, pohupující se na průčelí dveří…
