Lodivod dunajský

KAPITOLA IX
Dragošův dvojí nezdar

Karpaty opisují v severní části Uher^[4] velký oblouk, jehož západní konec se dělí ve dvě vedlejší větve. Jedna končí u Dunaje při Bratislavě, druhá sahá k řece v okolí Ostřihomu, kde pokračuje na pravém břehu horou Piliš, vysokou sedm set šedesát šest metrů.

Na jejím úpatí byl právě spáchán zločin a tam se také Karel Dragoš poprvé střetl s obávanými zlosyny, jejichž pronásledováním byl pověřen.

Několik hodin předtím, než Dragoš zradil společnost svého hostitele a přemohl se, aby přes svou slabost vyhověl výzvě Friedricha Uhlmanna, zastavil před bídnou hospodou na úpatí jednoho z pahorků, jimiž hora Piliš přechází do údolí Dunaje, těžce naložený vůz.

Poloha hospody byla z obchodního hlediska zvolena velmi uvážlivě. Ovládala křižovatku tří cest, z nichž jedna vedla na sever, druhá k jihovýchodu a třetí k severozápadu. Všechny tři cesty směřovaly k Dunaji, severní cesta podél oblouku, jejž Dunaj opisuje kolem hory Piliš, jihovýchodní do městečka Szentendre a severozápadní do Ostřihomu; hospoda tedy stála jakoby mezi rameny obrovského vodního kompasu a nemohl jí ujít zisk od povozníků zásobujících lodi.

Dunaj, který od Ostřihomu teče od západu k východu, zatáčí se nedaleko ústí Ipeľu k jihu, potom opisuje půlkruh o nepatrném poloměru a obrací se na sever. Takřka ihned se však znovu vrací a teče směrem od severu k jihu, od něhož se pak dál po proudu neodchyluje po mnoho a mnoho kilometrů.

Ve chvíli, kdy se vůz zastavil, slunce sotva vycházelo. V domě ještě všechno spalo a tlusté okenice byly neprodyšně uzavřeny.

„Hola hej, hospodo!“ zavolal jeden z mužů doprovázejících vůz a zabušil na dveře rukojetí biče.

„Už jdu,“ odpověděl mu zevnitř hospodský, vyburcovaný ze spánku.

Za okamžik se v okně prvního poschodí objevila rozcuchaná hlava.

„Co chcete?“ zeptal se hospodský nepřívětivě.

„Nejdřív se najíst a potom vyspat,“ řekl vozka.

„Už jdu,“ opakoval hospodský a zmizel uvnitř.

Když vůz vjel vraty otevřenými dokořán na dvůr, jeho průvodci spěšně vypřáhli koně a zavedli je do stáje, kde jim pořádně naložili do žlabu. Hospodský se zatím neustále otáčel kolem svých ranních hostí. Zřejmě si nepřál nic jiného než navázat s nimi hovor, ale zdálo se, že oba vozkové jsou naopak málo ochotni odpovídat mu na otázky.

„Přijeli jste časně, kamarádi,“ začal hostinský. „To jste byli na cestě v noci?“

„Vypadá to tak,“ řekl jeden z mužů.

„A jedete ještě daleko?“

„Daleko nebo blízko, to je naše věc,“ dostalo se mu v odpověď.

Hostinský se s tím spokojil.

„Proč dráždíš toho dobrého člověka, Vogele?“ vmísil se do řeči druhý vozka, který do té chvíle ještě nepromluvil. „Nemáme proč skrývat, že jedeme do Szentendre.“

„Je možné, že se s tím nemáme co skrývat,“ odpověděl mu nevrle Vogel, „ale myslím si, že po tom nikomu nic není.“

„Ovšemže,“ přisvědčil hostinský, podlézavý jako každý dobrý obchodník. „Mluvil jsem o tom jen tak, aby řeč nestála… Pánové si budou přát něco k jídlu?“

„Ano,“ odpověděl ten, který se nezdál t…