Lodivod dunajský

KAPITOLA VII
Lovci a zvěř

Toho srpnového odpoledne byl dunajský břeh, tvořící na severovýchodě nejzazší hranici promenády v Prátru, oživen několika lidmi, kteří se tu procházeli. Číhali zde na Ilju Bruše? Pravděpodobně, neboť se sám postaral, aby noviny předem oznámily přesné místo a takřka přesnou hodinu jeho příjezdu. Ale jak zvědavci, rozptýlení po tak rozlehlé ploše, objeví člun, nebudou-li naň ničím upozorněni?

Ilja Bruš předvídal tuto obtíž. Jakmile zakotvil plavidlo, pospíšil si vztyčit stožár s dlouhým pruhem plátna, na němž stálo: Ilja Bruš, vítěz závodu v Sigmaringenu; potom uspořádal na střeše kajuty jakousi výstavku ryb, ulovených za dopoledne, přičemž štice vyhradil čestné místo.

Tato reklama po americkém způsobu účinkovala okamžitě. Několik zevlounů se zastavilo přímo u bárky a pozorovali ji jaksi z dlouhé chvíle. První zevlouni přilákali další a za chvíli nabyl shluk takových rozměrů, že skuteční zvědavci si ho nemohli nevšimnout. Rozběhli se sem a ostatní, když viděli, že všichni lidé pospíchají týmž směrem, dali se podle jejich příkladu do běhu, aniž věděli proč. Za necelou čtvrthodinu se u bárky shromáždilo na pět set lidí. Iljovi Brušovi se o takovém úspěchu ani nesnilo.

Netrvalo dlouho a mezi zástupem lidí a rybářem se rozvinul rozhovor.

„Pan Bruš?“ zeptal se jeden z přítomných.

„Tady,“ odpověděl tázaný.

„Dovolte, abych se představil. Jsem Klaudius Roth, jeden z vašich kolegů z Dunajské ligy.“

„Těší mě, pane Rothe!“

„Je tu ostatně několik dalších našich kolegů. Tady je pan Hanisch, pan Tietze, pan Hugo Zwiedink a další, které neznám.“

„Například já, Matyáš Kasselick z Budapešti,“ řekl jeden z diváků.

„A já,“ dodal druhý, „Vilém Bickel z Vídně.“

„Velice mě těší, pánové, že jsem v zemi, kde jsem tak znám,“ zvolal Ilja Bruš.

Otázky a odpovědi se střídaly. Hovořili všichni.

„Měl jste dobrou cestu, pane Bruši?“

„Výtečnou.“

„V každém případě to byla rychlá plavba. Nečekali jsme vás tak brzy.“

„Vždyť jsem na cestě už čtrnáct dní.“

„Ano, ale z Donaueschingenu do Vídně je daleko!“

„Bezmála devět set kilometrů, to znamená průměrně šedesát kilometrů denně.“

„Proud je za čtyřiadvacet hodin sotva urazí.“

„Přijde na to, v kterých místech.“

„To je pravda. A co ryby? Prodávají se vám snadno?“

„Báječně.“

„Jste tedy spokojen?“

„Velmi spokojen.“

„Dnes máte velice krásný úlovek. Zvlášť ta štika je nádherná.“

„Opravdu, není zlá.“

„Kolik za tu štiku?“

„Kolik se vám zlíbí zaplatit. Dovolíte-li, dám ryby do dražby a štiku nechám nakonec.“

„Pro mlsný jazyk,“ přeložil si to kterýsi vtipálek.

„Skvělý nápad!“ zvolal pan Roth. „Ten, kdo získá štiku, místo aby ji snědl, může si ji dát vycpat na památku na Ilju Bruše, bude-li chtít!“

Krátká rozmluva měla velký úspěch a dražba začala velmi živě. Za čtvrt hodiny vybral rybář hezkou sumu peněz, k níž slavná štika přispěla částkou nemenší než pětatřicet zlatých.

Když byly ryby rozprodány, rozhovor vítěze se skupinou obdivovatelů, tísnících se na břehu, pokračoval. Nejpr…