Tenhle poměrně útlý román je svým žánrem naprosto výjimečný. Málokoho by totiž napadlo napsat autobiografickou SF. Tahle je možná jediná, možná ne, ale určitě nejznámější.
Když se Kurt Vonnegut vrátil z druhé světové války domů do Indianopolisu, pokoušel se neůspěšně napsat o hrůzných zážitcích ze zajetí a bombardování knihu. Zpočátku se mu dařilo psát jen o odlišných, mírových tématech. Až po 24 letech vyšla tato kniha, sugestivní vyprávění Vonnegutova alter ega Billyho Pilgrima, který nevydržel tlak svých zážitků a zešílel.
Mrazení vyvolá už říkanka uvozující příběh:
Hovada ve chlívě bučí, probouzí malého spáče, avšak božské Jezulátko ani málo nezapláče.
Asi není třeba připomínat, že vojáci jsou hovada a válka je chlív.
Billy prožívá stejné trable jako jeho autor. Narukuje do války, v Ardennách je zajat bez jediného výstřelu a převezen do zajateckého tábora. Protože jeho spolubojovníci postupují a tlačí němce za hranice, je přesunut s ostatními do nádherných Drážďan. Tam dostanou ubytování v páté budově bývalých jatek a přežijí jeden z nejstrašnějších kobercových náletů druhé světové. Měřeno počtem mrtvých druhý nejhorší, hned po náletu zápalnými pumami na Tokyo. Vlastně můžeme říct, že ve srovnání s tímto nádherným městem dopadla Hirošima docela dobře.
Pokud by někdo chtěl demonstrovat nesmyslnost války, je toto skvělý příklad. Drážďany byly městem bez strategického průmyslu, naopak plné nádherných architektonických a uměleckých památek. Kromě civilního obyvatelstava tam bylo i dost vojáků, ovšem z velké části šlo o spojenecké zajatce, jako byl Kurt Vonnegut. Tak to chodí.
A Billy cestoval časem do zoologické zahrady na Tralfamadoru. Bylo mu čtyřicet čtyři let, byl vystavován pod geodetickou kopulí. Hověl si v lenošce, která mu za cesty vesmírem byla kolébkou. Byl nahý. Tralfamadořané se zajímali o jeho tělo - o celé. Byly jich venku tisíce, stáli a zdvihali ručičky, aby si ho jejich oči mohly prohlédnout. Billy byl na Tralfamadoru už celých šest pozemských měsíců. Přivykl těm davům.
Útěk nepřicházel v úvahu. Atmosféra za stěnami kopule byla čirý kyanid a Země byla vzdálena 446 120 000 000 000 000 mil.
Takže Billyho z jeho pozemzkého pekla zachránili Tralfamadořané a dobře se o něj v zoo starali. Tak to chodí.
(Originál: Sloughterhouse five or Childerns crusade, Vydal Volvox Globator)
Jaroslav Houdek, 14.5.2001, ScifiWorld
— 1 —
Jeho děj, viděný Billym pozpátku, vypadal asi takhle: Americká letadla, plná děr a raněných a mrtvol, se pozpátku vznesla z anglického letiště. Nad Francií se k nim pozpátku připojilo několik německých stíhaček a z některých letounů a jejich posádek vysály kulky a střepiny. Totéž udělaly zříceným americkým bombardérům dole na zemi a letadla mohla pozpátku vzlétnout, aby se připojila k formaci. Formace letěla pozpátku nad německé město stojící v plamenech. Bombardéry otevřely dveře pumovnic, vyvinuly zázračnou magnetickou sílu, která ztišila plameny, stáhla je do válcovitých ocelových nádob a tyto nádoby vytáhla vzhůru do útrob letadel. Nádoby byly spořádaně zavěšeny na věšáky. Němci měli dole své vlastní zázračné vynálezy, jimiž byly dlouhé ocelové roury. Používali jich k vysávátí dalších střepin z posádek a letounů. Nicméně několik Američanů stále ještě bylo raněných a některé bombardéry byly v povážlivém stavu. Nad Francií ale opět přiletěly německé stíhačky a všechno a všechny daly do pořádku, takže zas vypadaly jako ze škatulky. Když se bombardéry vrátily na základnu, ocelové nádoby byly z věšáků sejmuty a dopraveny lodí zpátky do Spojených států amerických, kde dnem a nocí pracovaly celé továrny ne jejich rozmontování, na oddělelní jejich nebezpečného obsahu od minerálů. Bylo dojemné, že tuto práci vykonávaly převážně ženy. Minerály byly pak dopraveny odborníkům v odlehlých končinách. Jejich úkolem bylo uložit je do země, chytře je skrýt, aby už nikdy nikomu nemohly ublížit.
— 2 —
