Kapitola sedmá
Přenesl jsem nás do té tajuplné haly, která vždycky byla pro patriarchu Sawallů tím největším potěšením z celého Bludiště. Byla to zahrada soch bez vnějšího zdroje světla, pouze se základním osvětlením velkých exponátů, které ji dělalo několikrát temnější, než mou oblíbenou odpočívárnu. Podlaha byla nerovná — propadající se i vypouklá a zároveň stupňovitá, celá pak hrbolatá — a jejím dominantním rysem byla mísovitá prohnutost. Bylo obtížné určit její rozměry, neboť se jakoby proměňovala podle toho, kde se stálo. Gramble, pán Sawallů, ji dal postavit bez jakýchkoli plánů — a věřím, že ta práce obsahovala i nějaké výjimečné použití Stínu.
Stál jsem před něčím, co vypadalo jako komplikovaná výstroj bez lodi — buď to, anebo složitý drnkací hudební nástroj určený pro titány — a světlo dávalo liniím stříbřitý nádech, plynouc jako život z temnoty do temnoty v nějakém napůl viditelném rámu. Jiné kousky vyčnívaly ze zdí a visely jako stalaktity. Jak jsem tudy procházel, tak to, co se zdálo být zdmi, se pro mne stalo podlahou. Kousky, které předtím stály na zemi, nyní čněly nebo visely. Jak jsem šel dále, místnost změnila podobu a zavanul v ní vítr, vyvolávaje vzdychání, mumlání, hučení, zvonění. Gramble, můj kmotr, v této hale pociťoval jisté nadšení, zatímco pro mě dlouho znamenalo překročení jejího prahu zkoušku odvahy. Nicméně v dospělosti jsem v ní rovněž začal cítit potěšení, částečně i pro občasné mrazení, potvrzující mé dospívám. Ale teď — chtěl jsem se tu zdržet jen pár okamžiků, kvůli starým časům, jak mne přepadly dávné vzpomínky. A bylo jich s tímto místem svázáno zatraceně moc. Věci, které mě pronásledovaly po většinu mého dospívání, zde byly teď jako na dlani. Neměl jsem vůbec radost z těch všech možností, jež mi vířily hlavou. Ale ať už se ukáže pravdivou kterákoli z nich, nahradí nevědomost.
„Otče?“
„Ano?“
„Co je to za místo?“ zeptal se Fantom.
„Je to část velké umělecké sbírky na panství Savvallů,“ vysvětlil jsem. „Lidé ze všech Dvorů i z blízkého Stínu přicházejí sem, jen aby ji uviděli. Byla vášní mého kmotra. V dětství jsem strávil spoustu času bloumáním těmito halami. Je tady spousta skrytých bran.“
„A co právě tahle místnost? Něco s ní není v pořádku.“
„Ano i ne,“ řekl jsem. „Přijde na to, co myslím tím pořádkem.“
„Mám tady podivně narušené vnímání.“
„To proto, že se tu zakřivuje i samotný prostor, jako u nějaké podivné figurky origami. Hala je mnohem větší než se zdá. Můžeš jí mnohokrát projít a pokaždé být svědkem jiného uspořádání exponátů. Může tu dokonce působit i nějaký vnitřní pohyb. Nikdy jsem si tím nebyl jist. Jen Sawall to opravdu věděl.“
„Měl jsem pravdu. Něco je tu v nepořádku.“
„Celkem se mi to tak líbí.“
Posadil jsem se na stříbrný pařez pod košatý stříbrný strom.
„Chtěl bych se podívat, jak se zakřivuje,“ řekl nakonec.
„Tak jen do toho.“
Když odplul pryč, zamyslil jsem se nad předchozím rozhovorem s matkou. Přemýšlel jsem i o tom, co řekl nebo naznačil Mandor o konfliktu mezi Vzorem a Logrem, o svém otci jako favoritovi Vzoru předurčeném vládnout na Amberu. Věděla to jako fakt, a ne jako pouhou spekulaci? Usoudil jsem, že ano, protože se zdálo, že se těší zvláštní přízni Logru a ten měl určitě povědomí o nejprominentnějších rozhodnutích svého protivníka. Připustila, že svého muže nikdy nemilovala. Spíše jako kdyby ho vyhledala kvůli jeho genetickému materiálu, vztahujícímu se ke Vzoru. Doopravdy chtěla přivést na svět favorita Logru?
V duchu jsem se zasmál nad výsledkem. Postarala se, abych uměl slušně zacházet se zbraní, ale bez nároku na otcovu superligu. Dával jsem přednost magii, ale kouzelníků bylo u Dvorů dvanáct do tuctu. A konečně mě dala na kolej na stínové Zemi, kterou tak preferovali Ambeřané. Ale ani doktorát z výpočetní techniky z Berkeley mi nedává příliš velkou kvalifikaci k pozvednutí praporu Chaosu proti silám Řádu. Musel jsem pro ni být zklamáním.
Vrátil jsem se v duchu do dětství, k podivným dobrodružstvím, pro které sloužilo toto místo jak…
