Kapitola jedenáctá
Usazen na polštáři, dýku po boku, držel jsem levou ruku nad Vzorem a dlaň měl plnou krve. Znak Vzoru se vlnil ve vzduchu přede mnou a náhle vypadal, jako by zapomněl na Coral, Naydu, Dalta a Luka. Usrkl jsem z orosené sklenice v pravici a sledoval snítku čerstvé máty, vznášející se mezi ledem.
„Princi Merline,“ naléhal znak, „řekni mi, co žádáš, ať všechno rychle vyřešíme. Mohl bych ti nabídnout ubrousek, abys ho dal na ohrožené místo? Určitě nijak neoslabí tvou pozici, když nebudeš muset dávat tolik pozor. A zabrání to nepředvídaným náhodám.“
„Ale ne, to je v pořádku,“ odpověděl jsem a lehce pohnul dlaní plnou krve tak, že se její obsah rozvlnil a tenký pramínek mi začal stékat po zápěstí. „Ale děkuji za laskavou nabídku.“
Znak Vzoru zavibroval a zmlkl.
„Princi Merline, už jsi udělal svůj tah,“ změnil téma. „Ale nemyslím si, že by sis byl vědom všech důsledků své hrozby. Pár kapek tvé krve na můj fyzický vzor by mohlo narušit fungování vesmíru.“
Přikývl jsem.
„Tak dobrá,“ pokračoval. „Sděl mi své podmínky.“
„Naše svoboda,“ odpověděl jsem. „Nechej nás jít a nic se ti nestane.“
„Nedáváš mi na výběr, ale totéž se týká i tvých přátel.“
„Jak to myslíš?“
„Můžeš poslat kamkoliv Dalta,“ řekl. „Stejně tak i tu démonku; propustím ji s lítostí, neboť vím, že by mi byla skvělou společnicí —“ Luke zíral na Naydu.
„Tak o co vlastně běží, proč ‚stvoření Propasti‘ a ‚démonka‘?“ zeptal se.
„No, je pár věcí, které o mně nevíš..“ odpověděla.
„Je to dlouhá historie?“ zeptal se.
„Ano.“
„Byl jsem jen tvůj úkol? Nebo mě máš skutečně ráda?“
„Nejsi můj úkol a doopravdy tě miluji.“
„Tak si to poslechnu až někdy později,“ uklidnil se.
„Jak jsem řekl,“ pokračoval znak, „pošli pryč ji a Dalta. I Luka. Rád dopravím ty tři, kamkoliv si budeš přát. Ale uvědomil sis, že ty s Coral jste pravděpodobně bezpečnější tady než kdekoli jinde?“
„Možná. A možná, že ne,“ odpověděl jsem. „Coral, co si o tom myslíš?“
„Dostaň mě odtud,“ řekla.
„Pak není co řešit,“ oznámil jsem Vzoru. „A teď —“
„Počkej. Chceš přece se svými přáteli hrát na rovinu, nebo ne?“
„Ovšem, že chci.“
„Proto mě nech jim sdělit něco, co nemuseli brát do úvahy.“
„Tak do toho.“
„Paní,“ řekl, „ve Dvorech Chaosu chtějí tvé Oko. Tvůj názor nikoho z nich nezajímá. A jestli tě budou muset uvěznit, pak to udělají.“
„A druhá možnost je zůstat uvězněna zde?“ zeptala se.
„Pokládej se za hosta. Postarám se o tvůj veškerý komfort. Při tomto stavu věcí pochopitelně získám — kromě toho, že svému protivníkovi upřu tvou přítomnost. To přiznávám. Ale musíš si vybrat jednoho z nás, jinak se tě zmocní ten druhý.“
Pohlédl jsem na Coral, mírně vrtěla hlavou. „Tak jak to zařídíme?“ zeptal jsem se.
Coral přišla ke mně a položila mi ruku na rameno. „Dostaň mne odtud,“ opakovala.
„Tak to slyšíš,“ poznamenal jsem na adresu Vzoru. „Všichni odcházíme.“
„Věnuj mi ještě trochu pozornosti,“ přišla odpověď.
„Oč běží?“ zeptal jsem se.
„Uvažuj. Volba mezi mnou a Logrem není jen věcí politiky — výběru nějaké osoby nebo splněním nějakého úkolu. Můj oponent a já představujeme dva základní principy uspořádání vesmíru. Můžeš nás označovat termíny a přídavnými jmény ve většině jazyků a v mnoha oborech, ale bytostně představujeme Řád a Chaos — apollónské a dionýské, jestli chceš; rozum a cit, pokud se ti to líbí víc; šílenství a zdravý rozum; světlo a tmu; signál a zvuk. Dokud všechno nasvědčovalo tomuto rozvrhu, tak nikdo z nás neusiloval o zničení toho druhého. Tepelná smrt nebo konečná singularita, klasicismus nebo anarchie, každý z nás se pohybuje jen po jedné koleji a bez toho druhého by vše vedlo do slepé uličky. Oba to víme a ta hra, kterou jsme hráli od počátku, je daleko subtilnější — možná koneckonců hodnotitelná jen esteticky.
Nyní jsem však poprvé za celé věky získal nad svým odvěkým rivalem výrazně navrch. Jsem teď schopen vybudovat v celém Stínu sen každého historika — éru tak vyspělé civilizace a kultury, že nebude nikdy zapomenuta. Jestli se miska vah převáží na…
