VALNÁ HROMADA
Mám za to, že jsme si všichni od schůze slibovali pouze jakési informativní sdělení. Časy, trasa přesunu, denní cíl - takovéhle věci. Rozhodně jsem nepočítal s tou potravou k přemýšlení, jaké se nám dostalo. Schůze se konala v malé posluchárně, osvětlené pro tuto příležitost sestavou automobilových reflektorů a baterií. Když jsme vstoupili, za přednášecím pultem se radil hlouček zhruba půl tuctu mužů a dvou žen, který se zřejmě ustavil do funkce předsednictva. K našemu překvapení jsme v sále našli bezmála sto lidí. V poměru přibližně čtyř ku jedné převládaly mladé ženy. Dokud mne však Josella neupozornila, že jen několik málo vidí, sám jsem na to nepřišel. Radícímu se hloučku dominoval svou výškou Michael Beadley. Vedle něho jsem rozpoznal plukovníka. Ostatní tváře mi byly neznámé, s výjimkou Elspeth Caryové, která - patrně pro poučení potomstva - zaměnila svůj fotoaparát za poznámkový blok. Většina jejich pozornosti se soustřeďovala na postaršího muže s ošklivými, nicméně přívětivými rysy. Na nose mu seděly brýle se zlatými obroučkami a jeho krásné bílé vlasy se honosily délkou vpravdě státnickou. Všichni se tvářili, jako by jim tento muž působil jisté starosti. Druhá žena v jejich společnosti byla jen o málo starší, aby mohla být ještě zvána děvčetem - bylo jí snad dvaadvacet nebo třiadvacet let. Nezdálo se, že by se mezi nimi cítila ve své kůži. Co chvíli vrhla do publika nejistý, nervózní pohled. Potom vešla Sandra Telmontová s listem kancelářského papíru. Krátce jej prostudovala a nato hlouček energicky rozehnala a určila každému jeho židli. Pokynem ruky přivolala Michaela k přednášecímu pultu a schůze započala. Stál tam trochu nahrbený a zatímco čekal, až se šum v sále utiší, sledoval vážným zrakem své publikum. Hlas, kterým pak promluvil, zněl příjemně, podomácku, a prozrazoval zkušeného řečníka.
"Mnozí z nás, jak jsme se tu sešli," začal, "musí být touto katastrofou stále ještě omráčení. Svět, který jsme tak dobře znali, přestal zničehonic existovat. Někteří z nás mají možná pocit, že je všemu konec. Není. Ale říkám vám na rovinu, že může být všemu konec - když to my dovolíme. Postihlo nás hrozné neštěstí, ale pořád zbývá naděje na přežití. Stojí snad za připomenutí, že nejsme jediní v dějinách, kdo hledí na nezměrnou zkázu. Aťsi jsou mýty o potopě světa sebepřehnanější, nemůže být pochyb, že k ní kdysi dávno v naší historii došlo. Ti, kdo ji přežili, viděli obraz zkázy, kterou co do měřítka můžeme porovnat s naší, ale která byla svým způsobem daleko hroznější. A nemohli propadnout zoufalství; museli začít znova - tak jako musíme začít my. Sebelítost a truchlivé pocity nic nepostaví. Proto uděláme nejlíp, když je od sebe honem odvrhneme, neboť my se musíme stát staviteli. Má-li snad někdo potřebu romanticky dramatizovat naši situaci, rád bych ho upozornil, že to, co se stalo, není ani zdaleka to nejhorší, co se stát mohlo. Jako patrně většina z vás, čekal jsem i já celý život něco hroznějšího. A stále věřím, že kdyby nás nepotkalo toto, potkaly by nás mnohem strašnější věci. Od 6. srpna 1945 se vyhlídky lidstva na přežití úděsně zúžily. Ještě před dvěma dny byly fakticky užší než v této chvíli. A jestli chcete něco mermomocí dramatizovat, poslužte si lety po roce 1945, kdy se stezka bezpečnosti začala postupně ztenčovat, až se z ní stalo napjaté lano, po němž jsme museli kráčet s úmyslně zavřenýma očima, abychom neviděli hlubiny pod sebou. V těch letech mohlo dojít k osudnému uklouznutí v kterémkoli okamžiku. Je zázrak, že k němu nedošlo. A je dvojnásobný zázrak, že k němu nedošlo tak dlouho. Dříve nebo později by však k onomu uklouznutí došlo. Je úplně jedno, zda by se tak stalo ze zlé vůle, neopatrností nebo pouhým nedopatřením; rovnováha by byla zvrácena a zkáza by měla zelenou. Těžko říci, jak zlé by to bylo, jak to mohlo být zlé - ale nemusel taky přežít nikdo; je dokonce možné, že by to nepřečkala ani tato planeta… A nyní uvažte naši situaci. Země je neporušena, nezjizvená, stále plodná. M…
