/2/
Karin chvátá špinavými stockholmskými uličkami domů na okraj města. Má tak velikou radost, až se jí zdá, jako by se vznášela. Na sobě šaty zdobené nejjemnější stříbrnou výšivkou a nese si uzlík, do něhož zabalila dárečky, které nashromáždila díky své šetrnosti. Je večerní čas, v řemeslnických dílnách utichají práce, děvečky s vědry spěchají za hradby na louky podojit krávy a tu a tam stojí u vrat statný měšťan, leští si cínové knoflíky na kabátci a hodnotí počasí.
Všichni se dívají na Karin, jak kolemjdoucí, tak ti, kteří postávají na nárožích, a čím blíž je k domovu, tím víc na ni lidé hledí. Karin se v duchu tetelí radostí, neboť si myslí, že se za ní všichni otáčejí kvůli stříbrem vyšívaným šatům. Tak tak, Karin se změnila, zato tady, tady zůstalo všechno při starém.
Z barvírny v rodné uličce stále teče špinavá voda a zbarvuje kamennou dlažbu doruda a domodra. A tamhle u vrat se spokojeně rochní prase paní Uršuly, aniž by stejně jako jeho majitelka dbalo na nějaké zákazy a pravidla pořádku. Prase překvapeně zachrochtá a i ono ustane ve svém pachtění, aby se podívalo na Karin. V tu chvíli Karin, překypujíc veselím, roztáhne tvář do čtveráckého úsměvu a hluboce se před tlustým pašíkem paní Uršuly ukloní – tak živě ji připomněl anglického kupce, který nedávno zavítal na hrad. Rozesmátá, rozjařená Karin proklouzne tanečním krokem do bohatě vyřezávaných vrat a dál do dvora.
Až úplně vzadu se krčí její rodný domek. Skrz maličké, zelené okenní tabulky svítí dovnitř slunce a na lavici u kamen jako vždy ospale vysedává kočka. A otec – ten sedí na štokrlátku, vážně a smutně hledí před sebe, rozježený knír má prošedivělý a leští svůj biřický kyrys, který se musí každé ráno bezvadně blýskat, aby dodal náležitou důstojnost výkonu služby ve jménu práva a pořádku. Karin po smrti matky vídala otcův úsměv jen zřídka, a poté, co se odstěhovala na královský hrad, otec ve svém osamění propadl ještě větší malodušnosti.
Teď se ovšem v jeho očích krátce objeví úsměv, protože Karin se rozběhne přes celou světnici rovnou jemu do náruče, přitiskne se k němu, pláče a směje se radostí a měkkými rty ho líbá na vousatou tvář. Otec opatrně odloží kyrys do kouta a vztyčí se, hřbetem ruky si rozpačitě otírá knír a vykoktá: „Nu, nu!“
Hledí na Karin a ta ustoupí doprostřed světničky, konečky prstů uchopí sukni se stříbrnými proužky, uculuje se a hluboce se uklání jako u dvora. Ale zatímco se otec dívá, úsměv na tváři mu pohasíná, a čím déle ji pozoruje, tím pátravější a nevrlejší je jeho pohled. Karin upadne do rozpaků, dívá se na otce udiveně, tázavě, úsměv na tváři jí tuhne.
Ale otec jen řekne: „Vyspěla jsi, Karin. Je z tebe velké děvče.“
Až teď si Karin všimne Maxmiliána, který se zvedl z okraje postele. Také on protahuje tvář a dívá se na ni cize, zatrpkle. Karin vzkřikne a vrhne se k němu, aby ho políbila, tak velkou má radost ze shledání, poněvadž Maxmilián, syn skláře, je její nejmilejší kamarád z dětských let. Ale Maxmilián odmítavě odtáhne hlavu, pak dívce podá nemotorně ruku na pozdrav.
„To už mi ani nedáš pusu, Maxmiliáne?“ zeptá se Karin uraženě a teď zase ona na něj vrhá zkoumavé pohledy. A jak se tak dívá, do tváří se jí nahrne krev, protože pochopí a zastydí se za své chování. Neboť i Maxmilián mezitím vyspěl. Nad horním rtem se mu rýsuje tmavé, hebké chmýří prvních vousů, ruce má jako všichni foukači skla rozpraskané a ožehlé sklovinou a oblečen je do pravého modrého holandského sukna. Karin se dovtípí, už nejsou děti a nehodí se, aby se s Maxmiliánem líbala, jakkoli hodně ho má ráda.
Maxmiliánův pohled se jí však nelíbí, Maxmilián se dívá pichlavě, nesouhlasně a příkře, když si prohlíží Karininy krásné šaty.
„Jak to, že jsi tady?“ zeptá se Karin, aby zakryla vlastní rozpaky, a najednou si uvědomí, že Maxmiliána bez ohledu na jeho dospělé chování přerostla a má nad ním vrch.
Hrdost Maxmiliánovi brání odpovědět, ale otec, starý pošetilec, vyhrkne: „Maxmilián za mnou často chodí, aby se dozvěděl něco o tobě. Zrovna před …
