LIST JEDENÁCTÝ
Marcus Manilius Mezentianus zdraví bývalého Marca.
MŮJ PŘEDEŠLÝ list zůstal neukončen a již v něm nepokračuji. Tento pak není určen Tullii, ježto by to již nemělo žádný smysl. Věděl jsem i dříve, že mé listy jí určeny nejsou. Již to jméno mne dráždí a činí mi můj bývalý život odporným. I kvůli Myrině nechci tento list Tullii psát.
Proto zdravím jen své bývalé já, abych se někdy po letech mohl vrátit k tomuto příběhu a viděl jej tak, jak se mi přihodil. Čas a vzdálenost smazává události, paměť selhává a přes nejlepší snahu člověka jsou jeho vzpomínky nepřesné. Již i při psaní těchto listů mne rozčilovalo pomyšlení, že je nepíši dosti přesně, že přeháním a přidávám ze svého. Ale nedělám to naschvál. Stejně i před soudy věří vyslýchaní svědkové, kteří ostatně přísahají, že řeknou pravdu, že ji skutečně říkají, ale každý vypravuje to, co viděl a zakusil, docela jinak.
Pro mne je psaní tím důležitější, že mi bylo zakázáno mluvit. I nemohl bych svědčit o jeho království jinak, než že jsem ho viděl umírat a že jsem ho i na vlastní oči viděl zmrtvýchvstalého tak nepopiratelně, že o tom nemohu nikdy zapochybovat. Avšak i toto je mi vlastně zakázáno, poněvadž nejsem Žid, ani obřezán.
Jestliže tedy někdo jiný, lépe poučen o tajemstvích jeho království, bude vypravovat všecko jinak, uznám, že má pravdu a že ví více než já. Moje vyprávění má cenu především pro mne samého, abych si vzpomněl, až budu stár, pokud se toho dočkám, na všecko stejně živě, jak si nyní vše pamatuji. Proto jsem i zaznamenal tak mnoho marného a zbytečného, co má význam jen pro mne. Stejně budu psát i nadále. Po čase mi to dosvědčí. Jestliže si tak přesně pamatuji marné a nepatrné věci, pak snad jsem si pamatoval i věci důležité stejně přesně.
A při svém psaní chci být nahý, neboť zkoumaje sám sebe doznávám, že jsem nepořádný a nakloněn všemu novému a že není ve mně pevnosti. Jsem marnivý, sobecký a otrokem svého těla, jak říká Myrina, a není ve mně nic, nač bych mohl být hrdý. I proto je dobře, že píši, abych si to připomněl, kdybych se někdy začal sebou chlubit.
Je mi přikázáno mlčet. Podrobuji se tomu a doznávám upřímně, že je to správné. Není ve mně potřebné pevnosti, nýbrž ve všem jsem jako voda, jež se přelévá z nádoby do nádoby a která pokaždé nabývá tvaru nové nádoby. Kdybych aspoň zůstal vodou čistou, ale každá voda rmutní a časem se zkazí. Když už jednou jsem jen tou stojatou vodou, budu aspoň vždy znovu čítat ve svých zápisech, abych z nich vytušil jeho království.
Proč jsem se právě já jako cizinec namanul k tomu, abych svědčil o jeho zmrtvýchvstání a zakusil jeho království? To nevím. Ještě stále mám v sobě jistotu, že to nebylo nadarmo, když se to všecko stalo právě mně. Avšak zkoumaje sebe, tuším, že moje jistota se časem rozplyne.
Jakkoli se však zkazím pro svou slabost v této době pochybnosti a požitku, stala se mi nicméně předpověď, kterou mi řekl osamělý rybář v noci na břehu jezera, předpovědí dobrou. Jak by se to mohlo stát, to ovšem také nevím. Je to jen nejistá naděje, ježto člověku je těžko žít bez ní. Ti druzí jsou tak přebohatí a já tak chudý vedle nich. Ale mám Myrinu. Snad mi byla ona dána za naději, ježto v ní je pevnost, která mně chybí.
Myrina sice říká, že já jsem byl dán jí, aby mne pásla, když není lepšího pastýře, třebaže to vyžaduje od ní mnoho trpělivosti. Píši toto v Jeruzalémě, kam mne znenadání zavedla, ale kvůli ní se vrátím ještě ve svém vyprávění do lázní tiberiadských. Nedovedu již povědět, proč jsme se pohádali, když přece v nás přebývala tak velká radost. Snad to způsobila Claudia Procula. Myrina prostě se přestala ovládat, dala mi dva políčky a táhla mne za ruku od Claudie Proculy.
Vrátili jsme se tedy do naší jizby, kde mi vysvětlila, že čím víc vznešených žen vidí, tím jistěji poznává sebe, ježto ona je, kdo je, a nepředstírá, že je jiná. A hned si vzala své staré roucho, a že odejde ode mne. Nezadržoval jsem ji, protože jsem byl uražen, a ona mluvila tak pichlavě, že jen Tullia ve s…
