Kapitola 6 - Dezertér v čase války
"Vzpírá se mému pochopení, proč německý pasák není jednou z disciplín, snad i klíčovou disciplínou Olympijských her."
WINSTON NILES RUMFOORD
Z vojenského tábora na pláň, kde kotvilo invazní loďstvo, to bylo deset kilometrů pochodu. Trasa pochodu protínala severozápadní roh Phoebe, jediného města na Marsu.
Podle Kapesních dějin Marsu Winstona Nilese Rumfoorda dosáhl počet obyvatel Phoebe v době největšího rozkvětu města osmdesáti sedmi tisíc obyvatel. Každá duše a každá stavba ve Phoebe byla v přímém vztahu k válečným přípravám. Masa phoebeských dělníků byla ovládána stejně, jako byli ovládáni vojáci, anténami pod temeny lebek.
Ujova rota pochodující uprostřed svého pluku ke kotvícímu loďstvu se teď nacházela v severozápadním rohu Phoebe. Teď už nikoho nenapadlo popohánět pochodující šiky vojáků bodavou bolestí z jejich antén. Teď je hnala válečná horečka.
Zpívali si do pochodu a tvrdě bušili železem okovanými bagančaty do železné ulice. Jejich píseň byla krvavá:
Děs, bolest a zpustošení -
ruty, šuty, tuty, hou! -
nechť postihnou celou zemi!
Ruty, šuty, tuty, hou! -
Země hoří! Země úpí!
Ruty, šuty, tuty hou!
Vyrazte jí mozek z hlavy!
Ruty, šuty, tuty, hou!
Slzy roň. Šuty, tuty, hou!
Krve ceď. Šuty, tuty, hou!
Bídně zhyn. Šuty, tuty, hou!
Mmmmmmmmmmmmmmorrrrrrrrrrrrr!
Phoebeské továrny stále ještě pracovaly na plné obrátky. Nikdo nelelkoval po ulicích a neobdivoval zpívající hrdiny. Okna blikala, jak se za nimi rozsvěcovaly a zhasínaly oblouky svářeček. Dveřní otvory vyvrhovaly prskající, čadící žluté světlo, jak se uvnitř odléval žhavý kov. Vojenskou píseň prořezávalo ječeni brusných kotoučů.
Tři létající talíře, modré průzkumné lodi, přelétly nízko nad městem, vydávajíce něžný vrnivý bzukot jako roztočené vlčky. "Týdýtý," jako by si prozpěvovaly, a zase odletěly v plochém kursu, zatímco povrch Marsu pod nimi se zakřivoval. Na dvě zatřepání beránčího ocásku se rozplynuly ve věčném vesmíru.
"Děs, bolest a zpustošení -" zpívali vojáci. Jeden voják ale pohyboval rty, aniž by jen hlesl. Tím vojákem byl Ujo.
Ujo pochodoval v předposlední řadě své roty. Boaz šel hned za ním a jeho pohled svrběl Uja na krku. Boaz a Ujo se mimoto stali siamskými dvojčaty spojenými dlouhou rourou patnácticentimetrové obléhací tarasnice, kterou společně nesli.
"Krve ceď! Šuty, tuty, hou!" zpívali vojáci. "Bídně zhyň. Šuty, tuty, hou! Mmmmmmmmmmmmorrrrrrrrrrrrrr!"
"Ujo, kámoši stará -" řekl Boaz. "Co je, kámo?" řekl nepřítomně Ujo. Svíral mezi vším haraburdím svého vojenského postroje ostrý ruční granát. Rozbuška byla vytažená. Aby granát ve třech vteřinách vybuchl, stačilo, aby ho Ujo odhodil.
"Zařídil jsem nám prima kšeft, kámo," řekl Boaz. "Boaz se o svýho kámoše umí postarat, co, kámo?" "To je fakt, kámo," řekl Ujo. Boaz to zařídil tak, aby se při invazi dostali s Ujem na palubu mateřské lodi jejich roty. Mateřská loď jejich roty, přestože logickým nedopatřením měla nést hlaveň obléhací tarasnice, byla v podstatě nebitevní loď. Její posádku tvořili pouze dva muži, zbytek prostoru zabíraly bonbóny, sportovní potřeby, hudební nahrávky, konzervované hamburgery, stolní hry, prďáky, nealkoholické nápoje, bible, notový papír, holicí soupravy, žehlicí prkna a další nezbytnosti pro posílení bojové morálky.
"To je šťastnej začátek, no ne, kámo - dostat se na mateřskou loď?"
"Máme kliku, kámo," řekl Ujo. Zrovna za chodu odhodil granát do kanálu.
Z jícnu kanálu vyrazil gejzír a hřmot.
Vojáci sebou praštili na dlažbu.
Boaz coby skutečný velitel roty zdvihl hlavu jako první. Uviděl kouř vycházející z kanálu, napadlo ho, že vybuchl kanálový plyn.
Boaz vklouzl rukou do kapsy, stiskl tlačítko, vydal své rotě signál, který ji měl opět postavit na nohy.
Když vstávali, vstal Boaz s nimi. "Kurva, kámo," řekl, "tak se mi zdá, že jsme prodělali křest ohněm."
Zdvihl svůj konec hlavně obléhací tarasnice.
Nebylo nikoho, kdo by zdvihl druhý konec.
Ujo se vydal hledat svou družku, svého syna a svého nejl…
