4.
Peter mi před odletem ještě zavolal z letiště a zdál se v docela dobré náladě. Opět se neurčitě zmínil o tom překvapení, ale hned potom už musel svištět, aby nezmeškal letadlo.
Po našem rozloučení ve mně přetrvával zvláštní pocit. Za tu krátkou dobu, kterou jsme spolu strávili, jsem si na něho zvykla až kupodivu. Mělo to všechny znaky pohádkově romantické lásky, ale navíc tu byla pohoda a vzájemná přirozenost, jako bychom byli už léta manželé. Ještě nikdy jsem nikoho podobného nepotkala. Ani Roger nebýval takový. Tohle bylo cosi zbrusu nového, neznámého.
Byla jsem dospělejší, zasloužila jsem si od partnera víc úcty, ale současně jsem se v mnoha směrech chovala pohodověji. Jeden s druhým jsme se cítili bezvadně, hodně jsem se nasmáli, měli jsme si navzájem spoustu co říct a bylo nám spolu dobře. V jeho přítomnosti jsem nezakopávala o žádná hluchá místa, o žádná průběžná zklamání jako s Rogerem. Peter byl úžasný.
Sama si získal už před pár týdny, zato Charlotte nepřestávala trucovat. Stále ještě mu připisovala ty nejhorší možné pohnutky a při každé příležitosti ho očerňovala, protože mě měl rád a já byla šťastná. Peter si Charlottino nepřátelství uvědomoval, ale zřejmě se tím nedal vyvést z míry, takže v mých očích se stával ještě větším hrdinou. Bez ohledu na to, kolika zjevnými či skrytými urážkami ho zasypávala, choval se pořád stejně dobrosrdečně. Nic si nebral osobně. Byla s ním bezvadná zábava a moje děti měl zřejmě upřímně rád.
Později téhož dne mi Charlotte zrovna sdělovala, jak je ráda, že Peter odjel, a jak doufá, že jeho letadlo spadne a on že při té katastrofě bídně zahyne v plamenech, když se ozval domovní zvonek. Vařila jsem právě večeři a vůbec jsem ty řeči neschvalovala, protože Peter ještě nepřistál v Kalifornii, tedy, aspoň jsem si to myslela -- ovšem pouze do okamžiku, než jsem v kuchyňské zástěře a s naběračkou v ruce otevřela dveře. Byl první týden školy a Sam byl zavřený ve svém pokojíčku a psal úkoly. Sotva Charlotte zaslechla zvonění, vytratila se do svého pokoje, jako by tušila, co přijde.
Dost mě překvapilo, že vrátný neoznámil, kdo k nám přichází, takže jsem usoudila, že návštěva buď kolem něho proklouzla nepozorovaně, nebo že pro nás někdo z domu převzal poštu.
Rozhodně jsem však nebyla připravená na pohled, který se mi po otevření dveří naskytl. Málem jsem upustila naběračku -- byl to Peter v oblečení, jaké jsem ještě nikdy nikde na nikom neviděla, a na Peterovi už vůbec ne. Měl na sobě kalhoty ze světélkujícího zeleného atlasu, přiléhavé jako punčocháče a prozrazující děsivě mnoho, k tomu průhlednou košili z černé síťoviny s jemným leskem a černé atlasové kovbojské boty, jaké jsem viděla na reklamách Versaceho modelů, s přezkami z umělých drahokamů. Zřetelně jsem si vybavila, že při pohledu na tu reklamu jsem se v duchu ptala, kdo by je pro všechno na světě mohl nosit. Teď jsem to tedy věděla. Vlasy měl sčesané dozadu, úplně jinak než obvykle, a usmíval se na mě. Byl to Peter, o tom nemohlo být pochyb, a vystřelil si ze mě jako ještě nikdo. Vůbec neodjel z města.
Zůstal tu, vyšňořil se jako na maškarní ples, i když dost s předstihem. Po těch jeho neposkvrněných bílých džínsách a dokonale vyžehlených khaki kalhotech a světle modrých košilích, na které jsem si už stačila zvyknout, to byl pěkný šok.
Vrhla jsem se Peterovi kolem krku a hlasitě jsem se rozesmála.
Ten žertík se mu povedl, ocenila jsem jeho nápaditost. „Tys tady zůstal!… A ten ohoz je namouduši třída!“ Všimla jsem si, že použil jinou vodu po holení. Líbila se mi, ale voněla tak silně, až jsem kýchla. Když šel za mnou do kuchyně, vykračoval si k zešílení chvástavě. V bocích se málem svíjel a připomínal mi zajímavého křížence mezi Elvisem a Michaelem Jacksonem. Vypadalo to, jako by právě dělal konkurs do muzikálu v Las Vegas.
„Líbí se ti to?“ Zřejmě byl nadšený, že jsem z jeho oblečení vyjevená, a zeširoka se na mě usmíval.
„Je to panečku překvapení… Ale nejvíc se mi líbí, že jsi tady.“
Rozzářeně jsem si ho prohlížela…
