2.
Schůzky v tomhle věku a v téhle naší době představují zajímavý jev. V porovnání s minulostí, například se středověkem, připomínají rytířská klání. A kdybychom se vrátili ještě hlouběji ke kořenům civilizace, pak možná kapku připomínají křesťana v Koloseu. Člověk předvede fantastický výkon, nicméně celou tu dobu ví, že dřív nebo později skončí ve lvím chřtánu.
A že jich venku pobíhá hodně, myslím těch lvů. Někteří jsou spíš takové čičinky, jiní si na ně hrajou. Pár jich vypadá skutečně úchvatně, ale konkurs na vystoupení v Koloseu je pořádná dřina, takže nakonec zůstanete trčet na jednom místě, lev vám civí do obličeje a v duchu se rozhoduje, kdy vás sežere. Po šesti měsících strávených chozením na schůzky jsem si připadala jako cvok.
Dost to připomínalo kolektivní cvičení aerobiku -- i když jsem se snažila sebevíc, zaboha jsem nedokázala udělat správný krok.
Setkala jsem se se sedmdesátiletou paní, která mi vyprávěla o svém novém příteli, a já se nestačila divit, kde na to bere tu energii. Já byla bezmála o polovičku mladší a padala jsem vyčerpáním. Nebudem si nic nalhávat, dámy, proces seznamování je vražedný.
Poznala jsem tlusťochy a plešouny a děduly a zajíčky a mužské, o kterých moje kamarádky horlivě hlásaly, že z nich budu celá pryč, ale kupodivu se vždycky zapomněly zmínit o „jednom menším problémku“, což byl buď alkoholismus nebo nějaká hluboce zažraná duševní porucha vztahující se k mamince, tatínkovi, dětem, bývalé manželce, psovi nebo papouškovi, případně o menší krizi v jeho sexualitě, datující se od chvíle, kdy ho ještě jako středoškoláka znásilnil vlastní strýc. Jistě, na světě se najdou i normální chlapi, ale ať se propadnu, jestli jsem narazila na jediného z nich. Kromě toho jsem během manželství vyšla úplně ze cviku.
Třináct let jsem večer co večer chystala večeři Rogerovi, koukala se s ním na televizi, případně jsem spala, pokud jsem zrovna nevezla děti na baseball. Byla jsem naprosto nepřipravená ma Novou vlnu nabízející v restauracích kulinářské zázraky z mikrovlnky, na capuccino namíchané z šestnácti druhů kávových bobů vypěstovaných v afrických státech, o kterých jsem v životě neslyšela, na sporty, jež jsem až dosud viděla provozovat pouze při přenosech z olympijských her. Ukázalo se, že manikúra a elegantní oblečení nejsou všechno. Ještě jsem měla lyžovat jako Tomba, uplavat stovku v národním rekordu a vylepšit si trojskok.
Upřímně se vám přiznám, že jsem od přírody pěkný lenoch. Po nějaké době pro mě bylo jednodušší zůstat doma, koukat se s dětmi na filmy pro pamětníky a cpát se pizzou. A když jsem si během druhého léta své rozvedené kariéry zhodnotila dosažené úspěchy, usoudila jsem, že seznamovat se je nad mé síly. Prostě jsem na to neměla.
Červenec toho roku trávily děti s Rogerem na jihu Francie. Měli najatou jachtu, bydleli v Hotel du Cap a pobyt měli zakončit v Paříži. Bylo domluveno, že Roger je tam posadí na letadlo směrem domů a já si je vyzvednu na letišti a strávím s nimi srpen. Najala jsem pro nás tři malou chatu na pobřeží Long Islandu. Dědečkův fond přece jenom nebyl bezedný. Roger s Helenou si najali malý palác na předměstí Florencie. Už dávno mi došlo, že Helena sice nemá vyšší IQ než já, zato její svěřenecký fond je proklatě větší než můj. Měla jsem z toho kvůli Rogerovi radost, či jsem to k nesmírné hrdosti doktora Steinfelda aspoň předstírala. Tak dobře, docela obyčejně jsem mu lhala. Ještě pořád jsem byla děsně naštvaná a žárlila jsem na Heleniny nohy a poprsí, i když na ty peníze už tolik ne.
Ten měsíc bez dětí mi připadal nejdřív hrozně osamělý. Neměla jsem s kým koukat na filmy pro pamětníky, ale na druhou stranu mě nikdo nesváděl k burákové pomazánce a pizze. Samovi bylo osm a Charlottě se právě přehouply třináctiny. My dvě jsme vedly nekonečné diskuse o zeleném laku na nehty a propíchnutém nose. A nakonec jsem si po týdnu začala tu samotu vychutnávat. Navzdory vedru jsem letní New York vždycky milovala. Během víkendů, kdy se město vylidnilo, jsem se procházel…
